cesta do města a sušené houby…

Protože jsem se rozhodl, že v neděli pojedu k našim a v sobotu zkusím štěstí v boji u pokladny o lístky na Mezipatra, kam vyrazím sám, protože nikdo ze známých nemá čas, pátek byl ideálním dnem zkusit to, co se usušilo. Nebyl jsem pilným sběračem, tak jsem si rozdělil svůj sběr na dva díly a ty největší kousky jsem si nechal na příště. Bylo to asi dvacet kousků opravdu malinkatých scvrklých hub. Napustil jsem si vanu, snědl hromádku a čekal. Ve vaně mně to přestalo bavit, tak jsem se prostě umyl a šel k počítači. Asi hodinu a půl jsem strávil při sledování svých animací a chvílemi jsem usínal. Něco jsem cítil, ale bylo to slabé.

Pak mně napadlo, že bych si mohl koupit na nádraží nové sklo, když jsem to staré rozbil. Hudbu jsem vnímal daleko citlivěji a měl jsem pocit, že se mi roztrhnou oči. Došel jsem k zrcadlu a zkoušel najít zorničky. Musel jsem hodně do světla, abych je našel. Pak jsem se dokázal 15 minut bavit tím, že jsem na sebe dělal xichty v zrcadle. Nakonec jsem toho nechal, začal jsem se bát sám sebe. Bylo mezi půl sedmou a sedmu. Bez mobilu a bundy, jen ve svetru jsem vyšel ven a cítil, že moje tělo váží polovinu co obvykle. Nohy bojovaly s mozkem o velení, ale tentokrát mozek vyhrál. A jako vždy když dělám tyhle věci, se kolem svět choval divně. Jedno policejní auto parkovalo, pak popojelo a znovu parkovalo, o pár metrů dál stálo další policejní auto a u domu stál strážník se skupinou lidí. Zapálil jsem si a pěšky došel na Jugoslávskou. Dojel jsem na nádraží, koupil jsem sklo a u stánku cigarety a Kofilu. Po dvou kousnutí do Kofily jsem ji vyhodil. To obvykle nedělám. Nakonec jsem zaparkoval ještě v jednom baru a díval se na Muže bez stínu. Film jsem viděl už dávno, ale na plátně jeho efekty vypadali lépe. Domů jsem jel rozjezdem v jednu. Je to zvláštní, ale když si dávám houbičky, nejraději chodím do města mezi cizí lidi…