Tento víkend byl velmi šťavnatý, náročný a rodinný. Už v pátek večer k Maroshovi dojela jedna z mnoha větviček rodiny, která dojela oslavit narozeniny jeho mámy. Jen pro ilustraci dodávám, že maminka pochází z 13ti dětí. No prostě to v sobotu bylo velké. Ale už se mi podařilo trochu rozkrýt o kom Marosh mluví, když mluví o rodině, samozřejmě jsem byl upozorněn, že to co vidím, je jen malý zlomek rodiny. Větší část navíc mluví "po forbosku", což je taková směska slovenštiny a polštiny. Pamatuju si slova tego (toho), pijče (pijte), čotky (tetky). Mimo to naštěstí mluví i slovensky, takže nemohu říct, že jsem nerozuměl.

Slovo obskurní pro mě získalo nový význam hlavně díky neděli. Maminka (Maroshova) se vyslovila, že její největší přání by bylo, kdybychom zašli s jejím synem na mši svatou do kostela. Přiznávám, že se kostelům vyhýbám, ale přání nastávající tchýně jsem nemohl ignorovat. A to byl vskutku skvostný začátek neděle. Vstávali jsme před sedmou (!), takže jsme zbytek dne byli sami o sobě ospalí. Jestli jsem v kostele něco pochopil, tak to, že není rozdílu mezi sektou a regulérními náboženstvími, protože slova zde pronášená byla plná patosu a prostě jsem se nemohl donutit věřit těm věcem (i když věřím, že Harry Potter umí čarovat a fandím Batmanovi). Zkrátka stále nenastal vhodný čas k tomu, abych konvertoval od ateismu ke křesťanství. Například podávání rukou v kostele mě docela vyvedlo z míry (myšlenku že se při něm představím lidem které neznám jsem zavrhl a mlčel jsem, nyní vím, že se říká: "S Pánem Bohem"), ale tím to nekončilo. Následovala návštěva farnosti. Sice jsme svým homosexuálním soužitím (byl jsem představen jako přítel Maroshe) nikoho nešokovali natolik, aby to alespoň posunkem dal najevo (ona to asi pro ně nebyla novinka), nicméně jsem si připadal jako v Anglii. Odpověděl jsem na otázku a vzápětí následovala hraná a afektovaná odezva. "Opravdu, to je supéééééér.", a následoval úsměv, který nemohl být neupřímnější, ani kdybych k osobě seděl spoutaný zády. Prostě přiznávám, někteří lidé mě děsili a to se týká hlavně těch mimo rodiny, protože s těmi jsem se videl celou sobotu a byli fajn. Na stranu druhou místní španělský farář Alberto je člověk s obrovským charismatem. Předpokládám, že kdyby se místo studování Božího písma vrhnul třeba na podvody, byla by to naprostá klasa. Vlastní uhrančivý pohled a jakkoliv se nehodí slovo "sálá" ke slovu "klid", sálá z něj klid. Možná, že duchovně mi návštěva chrámu božího nedala to co měla, nicméně zážitek to byl i tak. Hned po mší jsme zašli na faru a dali si s farářem slivovici, pojedlo se co se napeklo a bylo to takové skoro až vesnické nedělní setkání před obědem. U rodičů pak následovala vodka a pivo, oběd, pivo, malinovice, slivka. Pak se šlo na výlet Prahou, takže podruhé za měsíc jsem si prohlédl Hradčany i chrám Svatého Víta, tentokrát i zevnitř. Následoval Karlův most, Orloj a ke zlatému hřebu víkendu patří vniknutí do knihkupectví na Václaváku a zcela regulérní shánění CD Eva a Vašek – Bílá orchidej pro jedny ze slovenských příbuzných. Co bych pro slovenskou část mojí nové rodiny neudělal? Na Budějovické pak následovalo pivo, zlatá tequila a doma plum vodka, vodka.

Ráno jsem vyrazil asi o deset minut dříve než obvykle a vyplatilo se. U Maroshe jsem si totiž neobjednal jízdenku Praha-Brno, ale Brno-Praha. Přiznávám, nekontroloval jsem to, protože s Maroshovým připojením jsem byl šťastný, že se mi to vůbec povedlo objednat. Jízdenka tak propadla, ale ještě jsem sehnal místo v autobusu na 6.30 podle plánu. Šest minut před odjezdem mi řidič řekl, ať si skočím na pokladnu (s trochou ochoty by mi jízdenku mohl prodat). Tam se mě slečna zeptala, zda chci k oknu nebo do uličky, takže jsem byl moc rád, že si můžu vybrat do uličky. Při nahlédnutí do papírů stewardky jsem samozřejmě zjistil, že to mám k oknu. Proč se teda v pokladně SA vůbec ptají lidí, kam to chtějí, když jim to stejně prodají jinak? Netušil jsem, že na to správně prodat lístek je potřeba vysoká škola…