Šestý den večer mě naprosto rozsekal náš mistr fotograf, který vlastní půl roku Nikon D90 a fotí za peníze (ovšem těžko vědět čemu z toho všeho co povídal se dá věřit, protože si sám občas protiřečil). Odpoledne jsem si všiml, že konečně něco pochytil a snažil se portréty svojí modelky dělat v době, kdy slunce zakrývalo mraky, které mu při focení nikdy předtím nevadilo. Nejdřív jsem mu vysvětlil pár věcí jako histogram, úpravu fotek, na co si dát pozor, proč je dobré používat u moře polarizační filtr a podobně a pak se zeptal, jak nastavit foťák na večerní focení. Když se zeptal, zda f je čas, pochopil jsem, že jsem asi půl hodiny házel perle sviním. Může mi někdo vysvětlit, jak někdo, kdo si koupí profesionální foťák ani netuší, co ze dvou hlavních parametrů je čas a co clona? Vždyť tohle ví půlka těch, co si koupí kompakt do pěti tisíc. Tímto mě doslova odvařil.

Taky jsem tu zapomněl zmínit fakt, že díky všudepřítomným kopcům je neustále nutné ladit rádio. A protože to co tu lítá místním éterem bych nazval jako "pomsta turistům", doporučuji sebou přibalit aspoň pár CD na cestu. Často lze totiž naladit mnoho z místních stanic, ale 95% z nich hraje jen řeckou hudbu, což je docela peklo. Jediná stanice hrající anglické písničky v okolí Stalidy je na frekvenci 89.20, toť moje rada pro všechny turisty. A těch rozstřílených značek u silnic se nebojte. Oni jen Kréťané občas oslavují a při té příležitosti střílejí do značek, ale údajně se od toho opouští, protože to není bezpečné.

V pondělí jsme se koukli do jeskyně, kde Rhea porodila řeckého boha Dia, kde se o něj staraly tři nymfy. Mezi námi, za 4 euro ten vstup asi nestál a možná ani ten výšlap nahoru. Druhá naše zastávka byly mlýny v Lasithi, jenže zatímco na mnoha pohlednicích jsou jich stovky a v průvodci o nich píšou, skutečnost je taková, že byly během uplynulých dvou let nahrazeny moderními čerpadly a tak se výletník, který je chce vidět, může setkat jen s jejich pozůstatky a jinak se honí za minulostí. Škoda, na ně jsem se zrovna docela dost těšil. Zbytek dne jsme strávili v hotelu u moře, které konečně nebylo klidné, ale trochu dovádivé (červená vlajka) a neustále jsem stresoval Maroshe, který se bál, že mu nechtíc uplavu do moře. Večer jsem zjistil, že na mém netbooku přestala fungovat wifi, v tuto chvíli doufám, že je to třeba jen tím, že se vysunula karta ze slotu, jsem ve stresu že mám netbook bez wifi. A večer na hotelu si Marosh povšimnul, že odjíždíme nikoliv ve čtvrtek, jak jsme si všichni mysleli, ale už ve středu. Tím pádem jsme přehodnotili náš původní úterní plán – jet na jih k Libijskému moři a rozhodli jsme se nejezdit tak daleko, relaxovat a zařídit ještě pár nákupů ohledně suvenýrů. Docela rychle z nás ty dva mixované nápoje "Memories" vyprchali…

Sedmý den jsme se jen zajeli podívat na blízké vykopávky v Malii a pak jsme si zajeli do hor na kafe (měli jsme v nádrži zbytečně moc benzínu, protože jsme přebírali auto s prázdnou nádrží). Dali jsme si v jedné malé taverně výborné cheesy cake (tvarohové taštičky) a honey puffs (malé knedlíky sypané sezamem v medové omáčce). Zde vyšla mimochodem Cola na 1 euro. Za 3 dezerty, 1 předkrm, 6 frappé, kolu a malou karafku raki to dělalo příjemných 27 euro. Potom jsme zamířili zpět na hotel, kde moře stále mělo vlny na úrovni červené vlajky a skvěle jsme si zablbli ve vlnách. Před poslední večeří jsme si zašli do obchůdků pro olivový olej. Po večeři pro změnu pro pár suvenýrů rodině a kamarádům a večer jsme zakončili ve v podniku, který jsme si během pobytu ve Stalidě oblíbili nejvíc – restaurace a bar přes ulici Kaliana (jeden podnik), kde obsluhuje blonďatá Angličanka a sympatický Angličan s naprosto neuvěřitelně vychlastaným hlasem. Mimo toho, že je zde nezabezpečená wifi se nám zde moc líbil i výběr hudby. Dva drinky, spát a brzo ráno snídaně a let zpět do Prahy.