Den první, den druhý z mého výletu do Berlína (dvě fotky Berlína a dvě "narcisfotky")…

Z Brna jsme vyjeli se zpožděním asi 21 minut. Můj plán, že budeme část cesty spát nicméně vzal brzo za své. Ukázalo se, že můj doprovod nic takového v plánu nemá a tak to skončilo povídáním si, vykoupením piv v autobuse a menším sbližováním, kdy jsem seznamoval svou ruku s jeho penisem (bylo nám docela jedno, že nesedíme vzadu, ale u zadních dveří). Do Berlína jsme dojeli před pátou ráno, tedy v době, kdy ještě ani moc nejezdilo metro, které jsme měli trochu problém najít. Třídenní jízdenka tu stojí 21,50 euro a co se týká systému berlínského metra, mám pocit, že je to nejlepší metro na světě. Ráno jsme postupovali podle návodu a dojeli jsme na zastávku Sudstern (u je přehlasované), odtud jsme za 3 minuty byli na místě, našli jsme podle instrukcí klíč v poštovní schránce a sami se ubytovali.

Hned první den došlo ke dvěma významným haluzím. Tou první bylo to, že jsem na jedné památce, na vrcholu známé berlínské pamětihodnosti a rozhledny, pod kterou probíhala mimochodem v minulosti Loveparade potkal známého z Prahy. Jeho výraz naprostého šoku jsem opětoval. Berlín má 3,4 milionu lidí, na vrcholu se mohlo vlézt tak maximálně 30 a ve stejný čas jsme se tam ocitli z 10ti milionové republiky my dva, kteří se známe pár let. Druhou haluzí bylo jednoznačně načasování našeho výletu. Moje myšlenky na to vzít stativ nebyly od věci. Ukázalo se, že zrovna ten týden, kdy jsme dojeli, se v celém Berlíně koná festival světla. Akce, kdy je celé město v noci osvětleno různými světly i lasery a to včetně památek a historických budov! To si pak opravdu rvete zbytky vlasů z hlavy, že jste nechali stativ doma. No, vypomáhal jsem si nakonec prostě sloupy, a případně sloupky a bezdrátovou spouští (pro delší expozice je prostě nutná stabilita fotoaparátu). Večer jsme si sedli na víno (a každý z nás zvládnul vypít láhev) a když jsem si hrál s pieringem, ztratil jsem z něj kuličku. Samotný piercing mi pak vypadl z kapsy o den později. Proto jsem si dal na pondělí úkol a to sehnat si moji památku na Berlín – piercing.

Den druhý, tedy v neděli se žádné haluze neděly. Chodili jsme městem, nasnídali se u stánku s gyrosem (měl jsem burek se sýrem za 1 euro – kauf dne) a vyrazili znovu do města. Velkou pozornost jsme protentokrát věnovali židovskému památníku. Jsou to vlastně jen betonové kvádry, tak trochu bludiště a byl to jeden z důvodů, proč jsem chtěl jet do Berlína od chvíle, kdy jsem viděl fotky tohoto památníku. Pak jsme koupili pohledy, dali si kafe ve Starbucks, odkud jsem publikoval první fotku z Berlína a procházeli jsme znovu ulice. Našli jsme jednu úžasnou galerii, ve které byly všechny obchody v neděli zavřené (Gucci, Louis Vuitton a podobné), přesto se uvnitř dalo pobývat a dokonce i nerušeně fotit. Zasekli jsme se zde na několik hodin a fotili se se svým doprovodem navzájem. Asi jsme oba dva v sobě najednou pocítili, že jsme buzny a začali se tak chovat. Padla slova o dovolenkové iluzi zamilovaného páru (můj spolucestující si na vztahy už nehraje a občas se přitulil nebo mi dal polibek, jako bychom byli pár, což mi vlastně nevadilo) I pro mně to byla iluze dovolenky s partnerem a vlastně mi to bylo dost příjemné. Bude to asi první dovolená, odkud bych mohl mít dobré fotky sama sebe. Poté jsme se najedli v KFC (pokud v ČR platí McDonalds a KFC za progresivní a trendy restauraci pro šampónky a mladé, v Berlíně se tu stravují spíš národnostní menšiny či pochybné existence – bylo by to ideální místo pro nábor do kampaně pro United colors of Benetton). Pak jsme se trochu zamotali a dobrou hodinu se snažili najít zastávku metra (minuli jsme asi tři). Takže jsme večer zakončili opět u vína, tentokrát v baru Junction dvě stanice od baráku (pro jistotu). A tak zatímco píšu tento zápis, začínám si uvědomovat, že náš výlet dospěl do poloviny. Podle průvodce jsme shlédli už minimálně 90% všech oficiálních památek, zítra zkusíme koupit lístek do Reichstagu, taky mi pořídit nový piercing a moc rád bych se kouknul jednomu klukovi z Prahy po nějaké mikině. Jen mám pocit, že najít v Berlíně klasické obchodní centrum není tak jednoduché, jako kdekoliv v ČR (jak se ukázalo později, zas tak těžké to není).