tak jde čas, prostě telenovela…

Včera jsem měl sakra náročný den. Jak v práci, kdy jsem popustil uzdu fantazii a sarkastickou poznámkou v tiketovacím systému si přivodil zlobu jednoho pána z jiné firmy, která skončila v mailu mého šéfa (zatím to vypadá, že to skončí mojí důtkou), tak v plánech do budoucna. Ano, když jsem naznačoval, že se výstava bude přesouvat, tak jsem tomu ještě taky věřil, ostatně jsem si kvůli ní bral půjčku u banky. Ta špatná zpráva zní, že výstava v zamýšleném termínu nebude ani v náhradních prostorech (takže se termín posune a zkusíme to udělat v kavárně Erra později). A zase mě udivil nejvíc fakt, s jakým klidem jsem tuto zprávu přijal. Rozrušilo mě to zhruba stejně, jako když by mi číšník donesl místo hnědého cukru bílý, tedy nijak, protože nesladím. Život si nejde naplánovat na víc než pár procent. A když nebudu mít výstavu v určeném termínu a na určeném místě, vlastně se vůbec nic nestane. Práce mám popravdě i tak víc než dost a pokud se týká krachu různých plánů, vypadá to, že nejsem zdaleka jediný, komu nevychází zamýšlené věci. Slyšel jsem například o tom, že ti, kteří prošli konkurzem u jedné letecké společnosti, nakonec ani nedostali vědět, kdy má začít školení. Svět je zlý, až mi to trhá srdce…

Nabídku na pozici v IT z Prahy jsem nakonec odmítl. Podmínky pro přijetí nebyly špatné, ale jezdit k zákazníkům a spravovat jejich servery mi nepřišlo moc lákavé. Zvlášť, když přihlédnu k tomu, jak dopadly některá auta, se kterými jsem jezdil a k tomu, jak bych se asi skvěle orientoval v pražské dopravě. Nicméně neříkám, že intenzivně nepřemýšlím o přesunu do Prahy. Nechci tvrdit, že je mi v Brně špatně, to určitě ne. Hodně jsem tu toho prožil, mám tu oblíbené místa, kluby, spoustu známých a nikdy jsem netoužil po kariéře. Nicméně co se týká projekcí, už vlastně moc nemám kam se posunout. Dělám projekce pro dva nejlepší kluby ve městě a ohlasy od návštevníků, bývají téměř vždy kladné. S focením jsem pravda moc díru do světa neudělal, ale to bude tím, že jsem se mu nikdy nevěnoval tolik, kolik je třeba. Vím, že dokážu dělat velmi dobré fotky, o tom jsem přesvědčen, ale nevěnuju tomu dost mojí pozornosti nebo představivosti, když nejde o fotky pro někoho osobně určené (portréty). Ano, na svoji první výstavu si počkám o něco déle než měsíc, ale nic se neděje. Raději to udělám s čistým svědomím a nejlépe, jak to zvládnu – v klidu.