Můžete pochopit antidepresiva jako zázračné pilulky, které všechno spraví a vy je budete brát do konce života. Nebo je můžete chápat, jako učitele, který vám ukazuje cestu, kterou byste se měl vydat, až vás opustí. Po prvních dvou dnech jsem trochu šokován, mám pocit, že jsem žil za těžkým tmavým závěsem a teprve teď mi někdo ukázal, že život nestojí za to jen pár týdnů v roce, ale v každé jeho minutě lze nalézt důvody proč se usmívat…

Opravdu dlouho jsem neviděl tak upřímnou radost z toho, že mně někdo vidí, jako když jsem si sedl ve Spolku ke stolu a přicházející servírka mě zahlédla až v poslední chvíli, protože jsem seděl v rožku: "Jééééé, dobrý den.", rozzářila se, já se skoro až lekl a ona se rozesmála na celou kavárnu. Něco takového vás upřímně potěší a mně to potěšilo. Aby taky ne, když jsem měl skvělou náladu celý den. Rozesmál jsem se taky a poručil si mimo vody a kávy i pomerančový dort (mimochodem SKVOSTNÝ!!!) Plán na večer byl nejednoznačný a měl mnoho podob. Jednak jsem mohl s jedním klukem z Iboys do Áčka, jednak tu byla lákavá nabídka na sledování filmu s Dominikem (dodnes jsem ho označoval jako modýlka, což mi začíná připadat hanlivé, protože to, že je pěkný neznamená, že je dutý), dále tu viselo ve vzduchu sledování nějakého filmu doma a taky jsem se mohl znova vypravit do Perpeta. Zvítězila poslední možnost a to i z praktických důvodů, protože jsem se během celého týdne nedostal na spinning a tanec je výborná forma tělocviku. Najednou mám chuť se bavit a tak jsem se bavil.

Napsal jsem Dominikovi, že jestli má chuť může za mnou a on se nakonec přidal. Sice tam nevydržel do pěti jako já, nicméně přišel a zůstal dlouho. Samozřejmě, že jsem spal až do poledne, protože taneční maraton byl opravdu značně vyčerpávající. Už po prvních dvou pilulkách lehkého antidepresiva mi došlo, že ten pocit, kdy jsem v pohodě znám. Jenže ho znám jen ve spojení s jedinou věcí. Se zamilovaností. Došlo, mi, že se tak urputně a zoufale snažím o to být zamilovaný proto, aby můj mozek byl "chemicky v pohodě". Myslím, že to je na mě vidět. Můj momentální stav, kdy se usmívám a ač nezamilovaný (nebo alespoň ne fakt šílené zamilovaný, i když ono se něco trošku rýsuje :) ), jsem se v jistých ohledech zklidnil. Našel jsem ten problém. Takto jsem se vždy cítil jen při zamilovanosti. A ten krásný pocit, že je vám fajn, jsem nikdy jindy necítil. Nevím, že to jde cítit jen tak. Bezdůvodně. To je můj problém. Nevím, zda mám řešit některé věci z blízké minulosti hned teď nebo ještě pár dní počkat. Nevím, zda se je mám nějak pokoušet řešit, ale netrápí mne fakt, že se budu muset nějak rozhodnout a něco udělat. Buď to udělám nebo ne. A ten naučený úsměv, který jsem občas nasazoval, i když jsem se cítil vyhasle jsem prozatím odložil. Mám jiný úsměv. Úsměv z radosti žít. Zvyká se na to děsně rychle…