alespoň kousky textů z cest…

Ok, tak jsem tady. V Londýně jsem si vystál frontu na uložení zavazadel (hodinovou) a pak si šel koupit lístky. Do devíti se toulal Londýnem, podíval se k Buckinghamu, na internet skrze místní služby. Pak jsem již čekal na odjezd mého autobusu do Penrithu. Odjížděl z Londýna ve 23:00. Do Penrithu dorazil v asi 5:20, a já spal asi hodinku. Bál jsem se usnout kvůli tomu, že kdybych zaspal, mohl jsem dojet snadno na druhý konec Velké Británie. Ostatně byl jsem jediný kdo v Penrithu vystupoval. Během cesty se staly dvě zapsáníhodné věci. Zaprvé jeden cestující byl bez milosti vyhozen asi v jednu hodinu v noci na nějaké benzínce na dálnici, protože jeho projev byl dosti hlasitý. Za druhé to byl neskutečný smrad nohou, když se vyzul cestující za mnou. Bylo to cítit na půl autobusu a já byl se svojí neznalostí angličtiny velmi tichý pasažer, ale při jedné kuřácké pauze jsem odvratil podezření a nasměroval lid na správnou stopu. Dojel jsem do Pernithu a AdaMM mi vyšel naproti. Batoh na zádech jsem se brzo naučil nevnímat. Následovala ranní procházka (5:20 – 7:00) 6 mil (asi 10 km) v plné polní do místa, kde jsem pracoval. Jmenovalo se Pooley Bridge a když jsem ho uviděl poprvé, rozprostírala se nad ním duha. Byl to krásný pohled. Možná i proto, že se už neopakoval…

První den mně zaučovala kamarádka kterou jsem střídal. Byla naštěstí hodně důsledná a její příprava mi hodně pomohla v pozdějším rozkoukávání. Dělal jsem oblohy, bagety, přípravy pro hamburgery, smažená cibulová kolečka, žampiony, saláty. Silvie poté odjela a já nastoupil druhý den jako umývač nádobí. Bez zaučení jsem brzo dělal všechny možné varianty práce, kterou tolik nenávidím. Doma mi nádobí vydrží v dřezu i několik týdnů. Ale s nechutí ta práce dělat nejde. Ten den byl zrovna Bank Holiday, což znamená svátek a hostů bylo nezvykle mnoho. Když už se přestaly podávat jídla a čekal jsem, že jen dodělám pár věcí došel Berry a jen se usmál: „Teď tě čeká nejlepší část dne…“, řekl anglicky a o hodinu později jsem spřádal plány na vyvraždění světa a hlavně zabití AdaMMa, protože jen ten mohl za to, že jsem tady na tom zkurveném místě, mám na sobě tuhle zkurvenou zástěru a přes přetíkající hory nádobí a hlavně částí všelijakých ohřívacích misek a kotlů sotva viděl dál než na metr. Díky svojí promyšlené taktice si však AdaMM zachránil život a v noci jsem jej nemusel ubodat nožem nebo vidličkou. Na konci mi vydatně pomohl a vzbudil ve mně dojem, že je možné to stihnout do půlnoci. Přesto to byl neskutečný den. Druhý den mně čekaly jen tři hodiny přes obědy, šly hlavně bagety a trocha nádobí, to se dalo. Akorát mi bylo během celé té doby neskutečně špatně, měl jsem pocit, že budu zvracet a to se mi nestává často. Přesto jsem si řekl že ty tři hodiny vydržím. A vydržel jsem. Pak jsem si šel hned lehnout. Když jsem se vzbudil o tři hodiny později, bylo mi skvěle. Za dvě minuty poté se objevil AdaMM a houkl na mně, zda nechci roznášet jídlo a sklízet nádobí. Za dva dny jsem tak vyzkoušel mimo funkce managera vše, co mi tohle místo nabízelo. Roznášení jídla bylo v pohodě. Díky lístkům z kuchyně člověk viděl číslo stolu a díky mapě u pokladny věděl, kde to číslo stolu hledat. Problém pak byl jen když se mezi objednávkou a mým příchodem někdo přesunul a nebo když byl nějaký problém a host jej se mnou chtěl řešit, to jsem se vždy omluvil a pak tam poslal někoho jiného. V zásadě to bylo ale poměrně pohodové. Pravda, ten den se rozneslo podstatně méně jídla než dne předchozího, ale dokonce jsem ani neumazal košili, kterou jsem ukradl Simonovi (kolega), který tu nebyl a nebyla tu ani jiná firemní košile…

Ve svém volnu jsme pak po zavíračce hráli zdejší variantu děrovaného kulečníku (jen žluté a červené koule), který je o dost menší než verze, které se hrají u nás. Několikrát jsem vyrazil fotit, protože zdejší příroda je fantastická, něco takového se opravdu hned tak nevidí. A tak i přesto, že vím o mojí neschopnosti pěkně nafotit krajinu a navíc mně to v Čechách ani moc nebaví, zde se vyřádím vždy na krajině nebo malebných domcích. Je to tu ráj, plno ovcí, krav a farmy, které se uživí ne protože je někdo dotuje, ale protože zaměstnávají méně lidí, ti více pracují a proto mají dostatečnou produktivitu na to, aby se uživili…