čisté, koncentrované zlo proudí v žilách některým mazlíčkům…

"To máš rozškrábnutý jebák?", zeptal se drahý a já popošel k zrcadlu, abych pochopil o čem mluvil. Kapka krve na čele, však měla jiného původce. Malou, milou, mladinkou kočičku Chelsea. Dnes mně označkovala i na ruce. Už bylo na čase. Skoro týden jsem na ní neměl nic, co by připomínalo alespoň vzdáleně škrábanec. Čím to, že člověk má chuť si to kotě pohladit i když ví, že minimálně z jedné strany je to zplozenec pekla? Lidi se zpravidla dělí na dvě velké skupiny. Na pejskaře a kočičkáře. Někdo má raději psy, někdo má raději kočky. Musím říct, že jsem vždy měl raději psy, protože umí víc poslouchat a zvládnou menší výprask za neposlušnost. Jenže jak chcete říct kočce, že nemá něco dělat, když se vždycky brání a vy ji nechcete zabít? Samozřejmě je tu stále ta možnost, že až se Chelsea vybouří a přestane být kotětem (je jí 4-5 měsíců), tak se uklidní. Osobně bych ty šance viděl něco okolo jedné promile. Na druhou stranu, musím říct, že i když mám stále raději pejsky a kočky jsou na můj vkus příliš individualisté, přece jen si díky té malé bestii začínám zamilovávat i kočky. Sice jsem párkrát už měl problém s ranním udržením moči, když na moji rozespalou osobu skočila do postele chlupatá věc s razancí dělové koule, sice mně zdobí šrámy z "kočkování", ale přece jen, kdo by odolal takové roztomilé kočičce…

Jinak to včera byl další náročný den. Ráno jsem vyrazil od Kuby domů. Dal jsem si vanu, koupil další 3 zubní kartáčky Curaprox (do práce a ke Kubovi pro mně i pro něj) – je to lahoda. Od té doby co jej používám si čistím zuby rád! Pak jsem šel do práce o něco dřív, během půlhodinky jsem udělal pár nových fotek a 4 z nich skočili na fotobance, což je myslím docela fajn výsledek. Z práce jsem vypadnul v šest večer, doma jsem si dal velmi rychlou sprchu a hurá na spinning. Místo Jirky G byl cvičitelem Martin. Má rozhodně famozní pozadí, to teda jo. Myslím, že ho obdivoval i Tomáš, který byl na stejné hodině se mnou a který se díval přesně na ty partie o kterých jsem mluvil. Po cvičení jsem skočil na jedno pivo do Pangei a pak za Kubíkem. A znovu jsem tam přespal. Tentokrát to bylo pro oba lepší. Kuba si nevytáhnul špunty a oba jsme se vyspali. Sice jsem se probudil v noci asi dvakrát, protože jsem měl velmi omezený prostor, ale buď jsem vytlačil Kubu zpátky víc na jeho půlku nebo jsem to tak nechal a usnul. Kařdopádně následovalo opět krásné ráno a já tak vím, že budu mít náááááááááádherný den. Doufám, že podobně krásný den budou mít všichni. Ostatně venku svítí sluníčko, je nádherně…

Takže nebýt toho, že budu tvrdnout od dvou do desíti v práci, mohl bych říct, že vám nezávidím. Na druhou stranu, když to píšu, tak je půl deváté a většina volného dne je předemnou. V deset mně čeká rande s Klárou z Mezipater, potom se půjdu projít do města budu "testovat" pevnou padesátku. Každopádně, na portréty je to fakt ideální sklo. Večer pak půjdu domů nebo do Hobita, dlouho jsem tam nebyl…