ne, vážně nevtipkuju, prostě jsem včera poprvé za těch 10 let co sem dojíždím a bydlím měl z Brna takový pocit a byl příjemný + pití krve…

Nejprve lehký šok v tramvaji. Tedy, v uších mi zněl Seal – Prayer for the Dying, moc pěkná písnička. Nastoupil jsem dozadu a zavěsil se do zábradlí. Na posledním sedadle čelem ke mně seděla Afričanka a v kočárku vedle kluk, který už určitě uměl chodit. Usmál jsem se na ni, ale neoplatila mi úsměv. Pak si vzala svého kloučka do náruče. Když jsem se na ni podíval po půl minutě znovu, kojila ho v tramvaji. Možná jsem lehce zrudl, strhnul pohled do okna a u srdce mně vlastně hřálo. Přišlo mi to tak silný, ten krátký pohled na krásu matečství. V Africe kojí ženy do velmi pozdního věku, ovšem netušil jsem že lze kojit i v kodrcající se tramvaji…

Pak jsem šel dolů po České, koupil si pizzu a jedl ji za chůze, jako vždy. Na tváři jsem měl svůj obvyklý xicht, kterým straším děti a odháním žebráky. Myšlenkama jinde a pak jsem uviděl skupinku lidí jak se koukala jedním směrem. Živá socha na Masarykově ulici! A opět ten záchvěv radosti a pocitu, že za to stojí žít. Zbytek dne jsem proflákal. Batoh zeje stále prázdnotou, chybí mi pojištění a doufám, že na účtě se peníze objeví dnes. Fakt, že odjíždím zítra mně nechává ledově klidným. Buď moje flegmatičnost dosáhla nového maxima, nebo je to apatický stav. Nepoznávám sám sebe, obvykle bych měl touhle dobou asi všechno zabalený…

Mám pocit, že ty kokoti v hospodě Kozlovna 2 opět zvýšili hlasitost jukeboxu. Nevadilo by mi, kdyby ho vypínali třeba v deset. Asi budu lít lidem na zahrádku z mýho okna kýble vody přímo na hlavu. Nebo je pomočím. Raději bych bydlel nad Roxy, tam by aspoň nepouštěli dokola takový sračky jaký dokáže vymyslet osazenstvo týhle putiky osmé cenové skupiny. V takových chvílích se dokážu poměrně snadno vžít do role pomatenců, kteří s baseballovou pálkou (film Volný pád) nebo zbraní (univerzity v USA ob jeden měsíc) zabijou dvacet ‚nevinných‘ lidí. I takové věci jako pití krve se musí umět…

Mimo slivky, kterou připravil AdaMMovi jeho tatínek, mi Didactylos (AdaMMova maminka) přibalila i keramický dáreček. Tedy, pokud se dutému keramickému předmětu na 2000 km dlouhé cestě nic nestane, okamžitě podávám výpověď a založím si firmu na převážení křehkách zásilek :D.

ODJEZD DO ANGLIE: 1 den 7 hodin 0 minut = zítra