osolit, hodit na to polotovar z Tesca a hotovo… …není to málo?
Správný staromládenec chodí samozřejmě na jídlo do restaurací, což je ale občas docela drahé. Pro mně je kuchyň otázkou improvizace, pak mně to docela baví a protože si tu a tam udělám jídlo i já sám doma, ty obzvláště povedené kousky tu čas od času hodím do placu. Vzhledem k tomu, že 80% potravin kupuju v Intersparu, tak věřím tomu, že budu vařit z ingrediencí, které byste neměli mít problém sehnat.
Paprikové špagety s vejcem
(pro 2 osoby – značně variabilní recept): 65g sojových kostek, 120 g sterilované papriky ve sladkokyselém nálevu, expres špagety Panzani, slepičí bujón, bazalka, majoránka, pepř, sůl, olivový olej
2/3 pytlíku sojových kostek (Bonavita) dáme vařit na 15 minut do osolené vody se slepičím bujónem, majoránkou a pepřem. Poté dáme do pánve olivový olej, 120 g (1/3 malé skleničky) sterilované papriky nakrájené na proužky a uvařené sójové kostky. Do vody po sóje přidáme bazalku a uvaříme v ní express spagetti (Panzani – 3 min). Po uvaření necháme 5 minut odkapat špagety a přidáme do pánve na které asi 3-5 minut pražíme papriku s kostkama. Nakonec rozmícháme 2 vajíčka s trochou majoránky a tímto zalijeme pánev. Ve chvíli, kdy jsou vajíčka hotová, je jídlo připravené k podávání.
Samozřejmě je možné si recept upravit podle sebe. Například kdybych měl doma cibuli, jistě bych ji přidal k paprice. Je to výsledek mojí improvizace, ale fakt jsem si pochutnal :).
Za chvili budes mit svuj vlastni porad o vareni na NOVE :))
stravovací návyky – špízováníLékaři se snažili přimět zdravé Iidi, aby se v jídle omezovali. Zvlášť odsuzovali „velké želví obědy“ obchodníků v City a obhájců, při nichž obchodníci a právníci soutěžili, kdo sní víc talířů želví polévky, ve které plavaly velké kousky tučného a neobyčejně chutného želvího masa. „Sir James Sylvester, londýnský městský soudce a největší gurmán mezi právníky, přiznal, že lord Ellenborough ho při konzumaci želv porazil.“ Milionář pan Perice z Yarmouthu, který zdědil celé rozsáhlé panství lorda Chedwortha v Gloucesteru, dosáhl bezkonkurenční pověsti „největšího jedlíka“ a „zemřel z přejedení“. Také proslulý doktor Parr – „whigovský doktor Johnson“ – se v roce 1825 přejedl těžko stravitelným jídlem. Duchovní ve středním věku, jako Parr či reverend Sydney Smith, byli po roce 1815 známi jako nejhltavější lidé v Londýně. Nejhorší pověst měl v tomto smyslu reverend dr. Lawrence, který při obědě u vévody z Portlandu „snědl celý talíř pomerančové kůry, jež se v takovém množství pokládala za jedovatou“. Byl z toho měsíc nemocný. Vynikající teolog reverend dr. Paley nebyl o nic lepší: „snědl všechno hlavní jídlo z mísy i všechny přílohy – říkal tomu spížování“. Estéti se také cpali o sto šest. R. Payne Knight „snědl k snídani pět nebo šest vajec“; jeho konkurent Uvedale Price snídal denně o osmé sám, a zůstal-li doma do jedenácti, kdy se podávala velká formální snídaně, najedl se ještě jednou s ostatními. Při obědě byl Price „tak zaujat jídlem“, že ho rozčilovala „každá otázka, kterou mu někdo položil“. Na každou cestu si s sebou bral vlastní chleba ze svého statku ve Foxley. Britové chlebu a pečivu přikládali zvlášť velkou váhu a cizinci si často všimli, jak dobrý chleba je tam k dostání. Velký francouzský tragéd Talma, který uměl skvěle anglicky, vzal na obědě u Kembleů do ruky kousek chleba a řekl: „Jak si v Anglii dobře žijete, když můžete jíst takový chléb – v Paříži není jiný než hrubý a černý.“
Tento velmi jemný chléb však kritizoval první moderní dietetik. Sylvester Graham z Bostonu zahájil ve dvacátých letech devatenáctého století kampaň proti bílému chlebu a pečivu. Tvrdil, že se peče z příliš vyčištěné mouky, která je zbavena nejzdravějších součástí. Tímto přístupem daleko předběhl svou dobu. Odsuzoval „nesmírný nadbytek potravy živočišného původu“, který byl charakteristický pro stravu v bohatých a rozvinutých společnostech, a kritizoval zálibu v ostrých omáčkách, koření a alkoholu. Ve třicátých letech devatenáctého století začal vydávat první časopis o zdravé výživě, Graham Journal of Health and Longevity (Grahamův časopis pro zdraví a dlouhý život). Názory na zdravou výživu se v Anglii měnily, jako je tomu ostatně i dnes. Jeden z tehdejších odborníků, na kterého se obrátil Farington, doporučoval nepít víno, „k večeři pečená jablka [. ..] bílé suchary namísto chleba“, žádná „zvířata s plovacími blanami“, místo hovězího a skopového zvěřinu, žádné vepřové, ale hodně „lososů, makrel [ …] tresek, mořských jazyků, kambal a dalších čerstvých ryb“. „Ptal se mne,“ vzpomíná Farington, „mám-li teplé nohy. Odpověděl jsem, že ano, a on řekl, že je to dobré znamení.“ Jiří III. ovšem doporučoval prostší způsoby, jak dokazuje rozhovor, který vedl s lordem Gallowayem. Jiří III. : „Narostlo vám pořádné bříško.“ Galloway: „Mám hodně pohybu, takže jsem hladový a pořád bych jedl.“ Jiří III. : „Já mám také hodně pohybu, ale když zasednu za stůl, dívám se jen na jedno jídlo a to také jím. Váš kůň, milý lorde, má také spoustu pohybu, ale jí jednoduše a břicho mu neroste.“ Když Byron držel dietu, vyhýbal se veškerému masu a jedl hlavně vařené brambory s octem. Mnozí lidé, kteří chtěli zhubnout, jedli jen ryby a dezert. Někteří se omezovali na dvě unce masa denně. Kemble ve dnech, kdy měl vystoupení, nepil alkohol a nic nejedl, najedl se až po představení. Jiný „expert“ na stravování doporučoval archiváři z Toweru Lysonsovi, aby jedl jen maso a chléb a žádnou zeleninu; zapověděl mu také víno i alkoholické nápoje ze sladu a především „vysedávání nad papíry“. Děkan Christ Church dr. Jackson žil jen o mléce. Prezident Královské společnosti sir Joseph Banks byl vegetarián a abstinent, nejedl nic než pudingy a vařenou zeleninu.
Na začátku devatenáctého století se i v rozvinutých zemích společnost skládala z mnoha lidí, kteří neměli dostatek jídla (ani pití; v zimě byl alkohol nezbytný pro ty, kdo žili ve studených, nevytápěných a často vlhkých obydlích), a z jiných, kdo jedli a pili přes míru. Ostatně způsob, jak se jídlo předkládalo těm, kdo ho měli dostatek, přímo povzbuzoval k přejídání. Při obědě bývaly obvykle dva chody a sladkosti se podávaly zároveň s druhým. Stůl se pod jídlem prohýbal. Klasická kniha Elizabeth Raffaldové o řízení domácnosti Zkušená anglická hospodyně (poprvé vyšla v roce 1769 a v roce 1815 vyšlo už třinácté vydání) předkládá vzor tabule, při níž se na první chod podává 25 jídel a na druhý také tolik. První chod se skládal z různých polévek, těžkých pečení, celých velkých ryb, pečiva plněného masem a zeleniny. Do druhého chodu náležela zvěřina, drůbež, šunka, různé kořeněné lahůdky a pudingy s roztodivnými názvy jako rybníček, měsíční svit, plovoucí (a skalnatý) ostrov, piškotové řezy, ozdobné želé, flameri a rosoly.]9] Lidé, kteří pravidelně chodili „spížovat“ z těchto 50 mís, jako Dr. Paley, se otylosti nevyhnuli. Farington nám zanechal rozpis všech hlavních jídel, která se u něj podávala v roce 1808. Vyplývá z něj, že dokonce i rodina z nižší střední vrstvy ke skromnému obědu pro nejbližší příbuzné či přátele podávala obvykle polévku, rybu, pečeni, zvěřinu a slané koláče, často v několika druzích.
Ve dvacátých letech devatenáctého století přicházelo v elegantnějších domech právě do módy servírování jídel a la russe. To znamenalo, že se jídla podávala jedno po druhém, jako to děláme dnes. Tento způsob se pokládal za daleko dražší, protože vyžadoval větší počet služebných a jídla musela být „upravená „, jak to uměli jen profesionální kuchaři vycvičení na francouzskou kuchyni. Tradiční pečeně, která se krájela na stole, už neobstála. Jídla k takovým příležitostem se obvykle objednávala u profesionálních dodavatelů, takže se samozřejmě velmi prodražila. Obědy a la russe se tudíž v Anglii prosazovaly dosti těžko. Ttadicionalisté jako Anthony Ttollope, který se narodil těsně před bitvou u Waterloo v dubnu 1815, trval na tradičním způsobu podávání pokrmu ještě v padesátých a šedesátých letech a ve svých románech ruskou módu kritizoval. To už však byla obrana ztracené varty.
Francouzi se svou zálibou v „upravených“ jídlech a schopností skvěle je připravit přijali postupné servírování jídel mnohem rychleji. Angličané už ve dvacátých letech získali pověst národa, který jí „nudně“ -prosté pečeně se servírovaly vcelku, nikoli každému na zvláštním talíři. V době, kdy byl Talleyrand ministrem zahraničí a velvyslancem v Londýně, strávil každé ráno hodinu se svým kuchařem, zatímco vévoda z Welingtonu, symbol pravého Angličana, se se svým francouzským kuchařem Felixem rozešel. Francouz ho rozzlobeně opustil: „Předložím mu oběd, nad kterým by lidé nebo Francatelli zbledli závistí, a on nic. Předložím mu jídlo, které kuchařka špatně upravila, a on zase nic. U takového pána prostě nemohu vydržet, ani kdyby byl ještě stokrát větší hrdina. Na druhé straně se však v této době v Anglii začínaly dobře prodávat kuchařské knihy. John Murray mohl být šťastný, že se mu podařilo za 2 000 guinejí koupit autorská práva na knihu paní Rundenové Nový styl domácí kuchyně (New System of Domestic Cookery), která poprvé vyšla v roce 1819. Pokud však šlo o snídani, byli Britové už tehdy velmi pečliví. Německý cestovatel (kníže) Ptickler-Muskau dostal ve dvacátých letech devatenáctého století ve velšském hostinci k snídani „kouřící kávu, čerstvá perliččí vejce, žlutou horu másla, smetanu, horké vdolečky, dva právě chycené pstruhy, to všechno na sněhobílém ubruse z irského damašku“.
http://kombajn.vari.cz/ :D