občas mi kamarád pošle kousek něčeho, na čem právě pracuje a občas uvidím něco, z čeho se mi nechce žít…

Řeč je o Boopovi. Je to člověk, u kterého jsem nakonec rezignoval a přijal na milost formát .OGG. Dělá hudbu. Když se někdy zapomenu, tak zjistím, že protože jsem si chtěl skladbu poslechnout víckrát, běhá mi v přehravači třeba už 54 minut dokola v loopu. Dneska mně ovšem maximálně odrovnal, fascinuje mně jak jasně dokázal určit který zvuk to má být:

[30.6.2004 20:59:06] >> praktikujes takhle i sex ??? v nejlepsim skoncit?? :))) predpokladam ze je to jen fragment…

[30.6.2004 20:59:16] >> na co mam odpovedet? :) jo, zatim jen zkousim, jestli to jako cele funguje

[30.6.2004 20:59:44] >> ten minutovej uvod je dobrej, zvlast se mi libi ten zvuk co se opakuje v 40 a po 50ty sekunde :)

[30.6.2004 21:00:26] >> nevim ktery :)

[30.6.2004 21:01:24] >> necham to jeste parkrat zaloopovat.neco mezi kvakanim zaby a pianem

[30.6.2004 21:01:36] >> a jo, tohle :)

Nechci žít. Opravdu jsem ztratil smysl života. Stačil jen okamžik a je po všem. Z těch tří triček co v obchodě měli a od nichž jsem jeden exemplář zakoupil, si jedno taky koupila naprosto otřesná ženská těsně před přechodem, která se do něj nějakým zázrakem nasoukala (nechápu jak, ale asi mají tlusté ženské nějaký fígl, aby tělo velikosti XXXL nasoukaly do trika velikosti S, maximálně M). Určitě schválně nastoupila do stejné tramvaje jako já. A ještě si v tramvaji se zalíbením prohlížela plakát Anety ze Superstar. Můj citový vztah k mému tričku dostal zjevné trhliny…