někdy je fajn si promluvit…

Včera jsem po práci měl původně jít na čaj s kolegama z práce, ale končilo se později a dostal jsem za úkol koupit rohlíky, mlíko, sýr a pizzu. Stihnul jsem to asi o deset minut dřív než došel Soptík. V noci jsme si povídali a já ke svému údivu zjistil, že ani nevím co studuje. Teda já si vždycky myslel, že stavárnu, protože jsme se bavili o nějakých podobných věcech, nicméně ve skutečnosti studuje strojárnu. Vida, co všechno se člověk nedozví. Proběhla i menší zpověď, kdy jsme probrali Kamaráda. Snad pochopil, že nemusí mít strach. Nevěrný jsem už dřív byl a nikdy to potom neproběhlo bez toho, abych si to nevyčítal. Druhé moje boty jsou na reklamaci a nabízené knížky o focení Soptík odmítl s tím, že jsem mu slíbil, že ho naučím fotit já sám. Bude mi potěšením…

Zase mně chytá chuť fotit a tak si asi tento víkend udělám den plný focení malých věcí. V práci si možná půjčím pár věcí jako jsou optické kabely a podobně a pokusím se je lákavě nafotit. Momentálně je asi dobré fotit už věci na jaro, což se na začátku zimy nedělá zrovna snadno. Už dva roky si taky plánuju nafotit fotky s různými kravaťáky, protože "business" fotky jsou prodávané stále. Na druhou stranu, se mi stále motá v hlavě teorie dlouhého ocasu. Slyšel jsem o ní poprvé v přednášce co si chystal Palo Fabuš a docela mně zaujala. Podotýkám, že nejde o žádné sprosťárny. Jde v ní v zásadě jen o to, že méně může být někdy daleko více. Aplikace této teorie na moje prodeje fotek v zásadě potvrzuje realitu. Pokud většina fotografů fotí masové a hojně prodávané fotografie, mají menší šanci že prodají svoji fotografii v přesyceném trhu, než když nafotí zcela okrajovou věc. Jde prostě jen o to najít správnou mezeru v trhu. Do této kategorie spadají například fotky lysohlávek, šňupání kokainu nebo plánovaná fotka injekční stříkačky s tekutinou. To jsou věci, které většina fotografů nezaznamenává, přece jen jak často vám někdo v kuchyni sjíždí kokain?