nebo taky letadlo…

Občas když vidím mladé tatínky v mém věku jak skotačí s dětmi, přepadne mě takový smutný pocit. Nutkavý a naléhavý. „Ujíždí ti vlak!“, řve mi v hlavě. A já si pak až po chvíli uvědomím, že nejsem ten typ, který na vlak dobíhá. Jestli je život jako MHD, pak pojede další spoj. Možná se tímto patetickopoetickým srovnáním jen uklidňuju. Ostatně zlehčování je přece forma psychického vyrovnávání se se skutečností. Nežiju život příručky. Žiju ho spíš instinktivně. Co na tom, že to občas nevychází? Koho může bavit pořád jen vyhrávat? Občas o víkendech rekapituluju, jak daleko jsem od políčka START a jestli jsem na dobré cestě. Těžko dojít k něčemu objektivnímu, ale čistě subjektivně… Jsem šťastný. A myslím to upřímněji než Gross a Topolánek dohromady. A kdyby se mi v budoucnu stalo něco ošklivého, budu raději umírat s pocitem že jsem šťastný, než že jsem nic v tomhle životě nedokázal. I sebeklam je forma psychického vyrovnávání se se skutečností…

Včera jsem do práce šel o půl desáté večer a přišel jsem domů zhruba o půl čtvrté ráno. Před chvíli mně budil Egi a za půl hodiny vyrážíme do Prostějova na letiště. Potřebuju nějaký energy drink. Nebo tři..