ne není, i když k tomu není žádný důvod…

Včera jsem se po práci chystal do posilovny. Až na cestě jsem si spočítal, že příjdu o víc jak polovinu koncertu Xaviho. A to jsem nechtěl. Když už jsem si někam po velmi dlouhé době ten lístek koupil, tak jsem oželel i posilovnu a otočil to zpět. Jenže jsem se nějak zasekl doma. Nakonec jsem ale dorazil, koupil si lístek od Suna, který měl přebytek a šli se bavit. Teda šel hlavně on, protože to, že nejsem ve svojí kůži viděl asi každý.

Xavi ale začínal se zpožděním, tak jsem si raději místo pruzení skočil do McDonalds na nějaké jídlo. Cestou tam mi došla SMS, že Xavi už začal (bylo to zhruba hodinu a čtvrt po plánovaném začátku) ať to otočím. Ale to už jsem byl v takové ráži, že mi mohl políbit i Xavi a já se šel raději najíst. Občas definuji své priority podivně. Po jídle jsem se vrátil a Xaviho koncert mně docela uklidnil. Baumaxa je prostě machr a moc pěkně zvládnul i výstup opilce Emanuela. Bylo to prostě výborné. Na Los Banditos jsem už ani nečekal. Jednak jsem je už zažil a jednak jsem měl v plánu jít s Barmanem někam do města.

Tabarin se mi nezdál nejlepší volbou a doufám, že tam další 4 roky zase nebudu muset. Jediné, co jsme tam dělali bylo to, že jsme stáli/seděli u baru a chlastali. Hlava na hlavě, výběr hudby tak trochu sentimentálně oldschoolový, nijak výrazně špatný oproti jiným diskotékám pro 30+, jenže já tenhle typ podniků fakt nemám rád. 

Po tomhle večeru mám zase pocit vnitřní rozervanosti. Cítím se jak kdybych hořel i topil se zevnitř a jediné co mohu dělat, je to s panikou pozorovat. S vytřeštěným pohledem do nikam přicházím o zbytky rozumu a vím, že jsem na nejlepší cestě se pomalu zbláznit. Nevím co opravdu chci. Bojím se toho to vědět. Takže jediné co mohu dělat je přijmout to a sledovat sám sebe, jak prudím lidi okolo. I ty, které mám rád. Vlastně ty nejvíc. Je mi ze sebe na zvracení a nejraději bych nebyl…

Ale o zvracení až zítra…