magie pohledů je za tím vším…

Myslím, že jsem to už tady řešil. Jde o kouzla pohledů. Pohledů lidí, kteří ví. Třeba dnes jsem stál na zastávce a z tramvaje vystoupil muž. Normální vzhled. Ale viděl jsem ho v minulosti na některých místech a vím, že je gay. Náš pohled trval maximálně dvě sekundy. Ale oba dva jsme VĚDĚLI. Pak jsme každý stočil pohled jinam. On pokračoval dál a já čekal na svou tramvaj. Takových pohledů zažiju denně třeba i pět. Nikdy jsme spolu nemluvili, ale oba víme. Řeč očí. Já jsem, ty jsi. Funguje to stále. A je to stále stejně kouzelné. Někdy je to spíš směšné, někdy magické. A proč to sem píšu? Nevím, jen mi to přišlo zajímavé.

Dnešek je prostě kouzelný den. Slunce, které změnilo při západu barvu a přestalo být nebezpečné očím. Vůně víkendu, který otvírá svou náruč. Sykot chutě po životě a konečně peníze na účtu. Teď se půjdu oholit, trochu se upravím a půjdu na firemní sraz. Když to bude nuda, vrátím se domů. Ale mám podivný příval chuti žít. I když nejsem zamilovaný, nemám nikoho ke komu bych se přitulil. Už umím nasadit sebevědomý výraz i na celou minutu. Musím to trénovat, funguje totiž jako moje vábnička…