tím neříkám, že mě bolí hlava, spíš se ještě teď cítím lehce ovíněný, Resident Evil 2 – jaký je…

Začnu tím, že jsem včera byl na Resident Evil 2 (s doprovodem). Skutečně politování hodný film. Je na něm vidět, že se nikde nešetřilo, efekty jsou výborné, ale… Ale když už někdo obsadí do hlavní role Millu Jovovich, měl by se přesvědčit, zda umí alespoň trochu bojovat. Moc to nechápu, v jedničce to vypadalo že umí. Dvojka maskuje všechno zběsilým střihem a roztřepanou kamerou. Na druhou stranu jako parodie na sebe sama nepůsobí film zle, snad jen těch hloupých scén mohlo být míň. „Vstávej Alice“. Alice otevře oči. O minutu později: „Jak se jmenuješ?“ „Nevím nemohu si vzpomenout.“ Taková rozverná komedie. Nemluvě o tom, že buněčná struktura Nemesisu se musel přeměnit minimálně na titan, pokud mu nevadilo odhadem 200-300 inkasovaných kulek (skončil nabodnut Jovovichovou na kus železa).

Odpoledne předtím jsem fotil, až mi dorazí svolení uveřejnit alespoň jednu fotku, ukážu. Bylo to příjemné.

Po filmu jsme zašli na víno, pak na další víno, pak jsme šli do Scandalu, na víno, pak domů na víno. Nakonec jsem skončil doma o čtvrt na sedm. Spát jsem šel v sedm. Zajímavý večer. I proto, že mi obvykle na upomínku nezbývají žádná znamení na těle. Tentokrát mám puchýř na dlani. Zakryl jsem svíčku ve skleněném kalíšku rukou. „To nezvládneš.“ „Myslíš? O co?“, zeptal jsem se. „OK. Tak to zvládneš. Nemusíš to dokazovat.“ Udělal jsem pár grimas. Plamen kroužil pod mojí dlaní a jeho plamen nechtěl zhasnout. Když něco chci dokázat, tak to dokážu. Zhasl svině, ale dal si na čas. Dnes mám na dlani puchýř velikosti desetníku.