tyhle Vánoce jsem se cítil skvěle, měl jsem tak intenzivní pocit, že je všechno jak má být…

Takže vlastně bylo jen otázkou času, kdy se dostanu na dno. Nevzal jsem to volným pádem, ale jel jsem rychleji turbovýtahem. Byl jsem jen pár milimetrů od toho, abych změnil svůj dosavadní styl života. Vyšší morální principy, fér chování nebo skutečné city jsou anachroismus, který se nehodí do této doby. Nehodí se do společnosti, kam bych měl patřit. Vždyť jediné o co dnes jde je pocit ukojení. Pocit nasycení vlastních potřeb a tužeb. Dnes už nežijeme pro jiné lidi, ale žijeme proto, abych přežili. Abychom ukojili sebe. Život se už dávno neměří na dobré skutky a morální hranice jsou jen vyčpělým pojmem, který mnozí z nás ani nedokáží pochopit. A já si to uvědomuji.  

Celý ten zlom začal tím, že jsem musel připustit, že s některými mými kamarády to opravdu není vpořádku. Možná jsem si toho všimnul pozdě, protože když mi to naznačoval někdo jiný, vždy jsem ono podivné chování omluvil vlivem někoho jiného. Je čas podívat se realitě do očí. Prostě jsem se spletl. A mrzí mě to víc, než může onen jedinec chápat. Nicméně fakt, že se teď cítím mizerně, s tím má co dělat sotva z desetiny.

Seděl jsem v místnosti mezi svými známými. Seděl jsem u stolu sám, některé z přítomných jsem znal, některé ne. Většinu z nich jsem nemusel a nebál jsem se to říct. Někteří odešli a ve vzduchu najednou visela otázka, zda není čas zabalit tenhle deníček. Přemýšlel jsem nad tím dlouho, ale jediné k čemu jsem dospěl bylo to, že tohle psaní s tím nemá co dělat. Na druhou stranu jsem nikdy necítil naléhavější pocit toho faktu, že vlastně pravý smysl adresy kombajn.bloguje.cz neznám. Ale kdyby šlo jen o to, jistě bych v tuto chvíli zvládnul se aspoň usmát.

Nějak mi došlo, že nevím nic. V hlavě a před očima jen prázdno a veliký otazník jako odpověd na otázku, kterou jsem zapomněl. Neznat otázku na některé odpovědi není tragédie. Neznat ale ani tu otázku a mít pocit, že to je jediná otázka, která existuje je horší než hrozné. Pak se vkradl ten pocit, že jsem vyděděnec mezi vyděděnci. S nebývalou intenzitou jsem si uvědomil, že změnit se, abych mohl překročit ten milimetr není v této chvíli v mých silách. A chtěl bych to vlastně? Mám se změnit tak, abych mohl zapadnout aspoň mezi ty vyděděnce? Má smysl vypnout si mobil a dumat nad tím? Je ten pocit, že mám už po krk VŠECH svých známých i přátel pravý? Když pomyslím na kteroukoliv z těchto otázek, uvidím jen tohle: