Ne tohle nebude o ex. Tohle bude o tom, jak je nebezpečné podlehnout pocitu, že je všechno OK, když se utáboříte na úpatí sopky, která sice probudila k životu a vy to ale okázale ignorujete. Nebo je všechno jinak?

V pátek jsem se dozvěděl, že jeden ze spolubydlících v bytě, kam se teprve chystám nastěhovat se chce odstěhovat pryč. Alespoň to nas*aný a opilý tvrdil jednomu z kamarádů. Šlo by asi jen o historku ‚jedna paní povídala‘, kdyby člověk nevěděl, že přesně tohle je styl jeho stěhování. Například u posledního nájmu si velmi liboval, že se zvládl odstěhovat ze dne na den, aniž by to nájemce věděl. Po eskalování mého problému tím, že jsem na FB připustil možnost, že se tam stěhovat nebudu, otočil a tvrdí že to tak nebude. Jak si ale člověk má být jistý, že?

Aby toho nebylo málo (ano, to byl teprve začátek), bortí se mi možnost přespávat i v Brně. Můj starý byt totiž opustí současný nájemce. Stěhuje se do Prahy. Ačkoliv se tím otevírá jistá možnost, že by v případě potřeby bylo možné pronajmout byt společně, je to aktuálně až druhá možnost. Na stranu druhou nejsem člověk, který je schopný se stěhovat třikrát do roka, aniž by to nezanechalo psychickou újmu. Ano, přiznávám, stěhování bych rád zvládla na první dobrou. Minimálně proto, že do nového bytu budu pořizovat nějaký nábytek. Ale dokud se nenaučím číst v křišťálové kouli budu muset riskovat. Františkův přesun do Prahy ovšem pro mne taky znamená, že budu nucen omezit mé jízdy do Brna. Nebudu zastírat, že bylo velmi pohodlné mít tam i po přestěhování základnu.