Vlastně bych se divil, kdyby vám následující text dával smysl. Na svoji obranu dodávám, že mě smysl v dané chvíli dával. A ještě dodám, že jsem to nepsal ani pod vlivem drog nebo alkoholu. Možná je to jen póza. Ale pak ji nechápu ani já…

Je půl třetí ráno a proletělo mi hlavou, zda by byl dobrý nápad se uchlastat k smrti. Myšlenka, která jen proletí hlavou a trvá jednu pikovteřinu. Dal jsem si tři díly Glee po sobě a při každém brečel, aniž bych si byl jistý, zda je to tím, že se tam zpívá o lásce nebo proto, že mi ten seriál tak strašně připomíná dobu, kdy jsem měl někoho po svém boku. Zájmeno „někoho“ přitom není vůbec zájmenem neurčitým.

Tak jo. V zásadě se mi teď vede dobře. Nová práce je lepší než ta minulá, v podstatě není nic co by mne ve všedních dnech trápilo. Cvičím, žiju. Jsem kompletním pánem svého času. Někdy se ale i mně zkratují obvody, které mám v hlavě a na pár okamžiků si uvědomím věci, které jiní lidé zřejmě vnímají neustále. Krátké záblesky dokonalé pravdy a emocí. Krátké záblesky toho, jak špatným jsem přítelem a kamarádem svým přátelům a kamarádům. Fakt, že dokážu řezat a pálit mosty jako lusknutím prstu. Fakt, že jsem vlastně unavený. Fakt, že se někdy cítím na stodvacet. Fakt, že jen lžu sám sobě, jak je mi fajn. Většinou to zase hned přejde. A někdy ne. Nejsem znechucený sám sebou. Jsem jen unavený sám ze sebe. Nevím, kde se uvidím za rok, dva nebo pět. Nevím ani co chci. Jak najít něco, když netuším co hledám? A hledám vlastně vůbec něco? Jsem zmatený.

Takže snad raději něco smysluplnějšího. V sobotu jsem vstal pozdě, takže jsem se nasnídal na Kubánském náměstí, kde jsem si koupil makový závin a trojku mrkvové šťávy. Pak jsem seděl větší část dne u počítače, osprchoval si nohy studenou vodou a šel běhat do posilovny. Dle plánu jsem spálil 1111 kcal a přitom si obnovil puchýř na noze a za skoro dvě hodiny pohybu mi mokré tričko podřelo obě bradavky. Následovalo praní prádla, večeře a zmíněné tři díly Glee.

Mám pocit, že funguju jako autíčko na setrvačník. Někdy opravdu lituju, že nemám tlačítko na reboot. Zmáčknout jej a zapomenout. Na sny, plány, minulost. Vymazat paměť. Vymazat city a pocity. A přestat se jich zase bát. Je mi jedno, že „bude líp“. Takové tvrzení se nemá o co opřít. Věřit v to? To už bych rovnou mohl začít věřit v Boha. Nebo v teorii, že celý vesmír je jen plivanec nějaké šílené obrpříšery žijící ve stodimenziálním vesmíru. Lip bude. Nebo nebude. Možná, že nejlíp už bylo. Čím víc o tom člověk přemýšlí, v tím hlubších a neprostupnějších sračkách si hoví. Bažina. Chytne a nepustí. Jako zastánce jasných otázek i odpovědí mne tento stav irituje. Věci buď jsou nebo nejsou (s vyjímkou Schroedingerovi kočky). Někdy se zkrátka upřímně bojím, že život je nad mé síly.

Já vím, bude líp… ;)