Takže mám po operaci. Ačkoliv již od prvního dne vidím a dal jsem i film s titulkama, sezení u PC a čtení nebo psaní textu je pro mne ještě stále nepříjemné (zatím zvládám tak statusy na FB).

Ve čtvrtek jsem došel na místo, ujistil se, že mám doprovod (Marosh) a vydal jsem se do kliniky Duovize. V přípravně seděly již dvě slečny, jedna po zákroku, jedna o kolo předemnou čekajíc na zákrok. S oběma jsem vtipkoval a alespoň dostával informace o tom, co člověk vidí po zákroku s první ruky. Na druhé jsem mohl sledovat, co se děje před operací dřív, než to začalo u mne. Šlo to jako po drátkách, dostal jsem papírového andělíčka (krycí oblek na šaty), rozkapali mi oči pěti různýma druhama kapek (a když mi říkali, že ty první hodně štípou a člověk sotva pocítil něco nepříjemného, věděl jsem, že mám se svým sníženým prahem bolesti vystaráno).

Po rozkapání jsme se posadili s paní doktorkou, která mi vysvětlila proceduru. Šlo konkrétně o metodu Neo Lasik a o dva lasery a jezdící lůžko mezi nimi. První laser nařízne oční lamelu, kterou vám pak odklopí. Postupně jak na pravém tak i levém oku. Pak vás převezou pod druhý laser, který vám odpaří požadovanou tloušťku rohovky. Jedinou věcí, kterou je nutné dělat je sledovat tu červenou, tu zelenou tečku. U prvního laseru se jedná zhruba o šestnáctisekundový zákrok. Koukáte se do bílého věnečku z diod, ve kterém je zelená tečka. Protože se během řezání začnou dělat v oku bublinky (takto mi to bylo vysvětleno), zelený bod začne po polovině doby mizet, ale je nutné si pamatovat bod kde byl a stále se do něj koukat. Sestra nebo doktorka přitom hlásí: „Ještě 8 sekund, ještě 4 sekundy…“. Člověk ani nemá chuť myslet na to, co by se stalo, kdyby se to zvrtlo.

Po odklopení obou lamel jste převezeni pod druhý laser. Ta se koukáte pro změnu do červeného světla. Ale nedokážete jej zaostřit. Vypadá to, jako byste pozorovali koncové světlo auto skrze dveře s drobně strukturovaným sklem. Možná to trochu připomíná odrazku. Opět je vaším úkolem koukat do bodu, kde je světlo až lehce do oranžova a tudíž nejintenzivnější. Tato část trvá 50 sekund na oko. Ačkoliv žádný kouř z vašeho oka nevidíte, trošku cítíte, že se něco peče. Ale není to vůbec nepříjemná vůně.

Následuje přiklopení lamely, její rozprostření něčím, co připomíná vatovou tyčinku do uší a protože se mi pravděpodobně lehce pravé oko potrhalo nebo tam prostě něco nesedělo (s jeho odklopením měla paní doktorka evidentně větší problémy než s levým, protože jí to zabralo subjektivně čtyřnásobek času co u levého), dostal jsem i krycí čirou kontaktní čočku. Díky tomu jsem mohl hned první den kouřit a bylo eliminováno i jakékoliv škrabání nebo nepříjemné pocity v oku. Následovalo vyfocení na sále (s paní doktorkou a plyšákem, kterého vám zapůjčili pro lepší pocit). Protože jsem viděl a neměl jediný pocit bolesti, napsal jsem Maroshovi, že moc děkuju za to, že byl svolný k tomu mě dopravit domů, ale nemusí se bát a cestu domů zvládnu sám. To že po zákroku k sobě oči příjdou, jsem taky nezaznamenal (opět zdůrazňuji, že za to může ona krycí čočka, kterou nedostává každý pacient).

Druhý den následovala kontrola (na tu jsem zaspal), tam mi z očí vyndali kontaktní čočky a tím to prozatím končí. Za týden na kontrolu. Co se týká vidění, doprovod jsem po zákroku nepotřeboval. Podotýkám, že u každého je míra bolestivosti, míra vidění i rychlost hojení silně individuální. Já po zákroku odešel pěšky do Qcafé, kde jsem si dal dva vinné střiky. První den jsem viděl se silným bílým závojem, který se objevoval hlavně na slunečné ulici a u zdrojů světla. Druhý den to bylo lepší, ale i když jsem hned první den zvládl film s titulkama, i v sobotu, tedy druhý den po zákroku, mi není vůbec příjemné psát tento text na počítači. Celkově ale od prvního dne vidím. Zrak si může „sedat“ ještě pár týdnů… Zamýšlené upravování fotek z Madridu, ale ještě zřejmě o víkendu neklapne…

Pokud někdo má k celé proceduře dotazy nebo vás zajímá něco konkrétního, klidně se ptejte.