Po tak náročné pátkosobotě jsem se chtěl přes dopoledne vyspat, ale pokud existuje osud, nechtěl to připustit.

Spal jsem sotva 3 hodiny a nechtělo se mi znovu usínat. Celý den pak tomu odpovídal. Cítil jsem se mizerně, utahaně, pak to přešlo a během chvíle se to zase vrátilo. Večerní oslava u exkolegy ale odpadla a já tak měl celý den volný. Kolem poledne jsme si tak dali s Frantou oběd U kormidla (meníčko i s polévkou za 80 Kč a tak velké, že jsem jej nedojedl) a pak jsme se mrkli do Vaňkovky. Potřebuji si pořídit MP3, ale jsem zřejmě příliš náročný, když chci něco, co má alespoň 4 GB, výdrž nad 5 hodin, není to velké jak telefon (hlavně z důvodu sportu) a předražené jako Apple. Když jsem později koukal na Alzu, něco podobného jsem našel. Následovalo předání pozvánky na svatbu sestry od AdaMMa a svařené víno v Alfa café. A pak jsem už odjel domů a koukal na Temného rytíře. U toho jsem si chatoval v angličtině s jedním místním klukem. Byl to velmi přerušovaný filmový zážitek.

V neděli jsem sice vstal včas, ale než jsem se poskládal dohromady, tak jsem zamýšlený spoj v 9:39 nestíhal. Navíc jsem si večer odpojil (při přenosu do kuchyně na cigaretu) notebook od napájení a pak vytuhnul, takže jsem ráno našel svého miláčka vyšťaveného na 6% baterie. Cestování bez netbooku a fungující MP3? Několik let již neznám. Dal jsem si proto kafe a snídani v Sky Ice Baru na rohu Poštovské a Kobližné (damned, zapoměl jsem na check na 4SQ), kde jsem si mohl lehce dobít baterku a pak vyrazil na nádraží. Jako téměř vždy jsem došel dvě minuty před odjezdem, takže nebyl čas kupovat lístek. Proto jsem jej musel opět koupit ve vlaku, což znamená k lístku za 38 Kč přirážku 40 korun. Někdy se fakt těším, až ČD z kolejí vytlačí Jančura. Trochu mi to připomělo historku Františka, který nedávno měnil tarif na telefonu u Vodafone. Paní mu třetího v měsíci doporučila jiný tarif a tak během jednoho měsíce platil za jednu SIM kartu dva paušály. Jestli je toto legální, tak už opravdu nemám pocit, že žijeme ve zdravém světě. Na stranu druhou, začínám chápat přibývající odchody kamarádů od Vodafone. Svého času to byla firma, za kterou jsem se rád postavil a všem ji doporučoval. Se vzrůstající mírou jejího zmrdistického chování k zákazníkům jsem od toho již dávno upustil. Ostatně již nejsem ani jejím zákazníkem.

pro zvětšení si klikněte… (převzato z FB)

Dorazil jsem do Zbýšova, kde následovalo povinné vykrmování (ráno jsem měl 76,5 kg) a po pár hodinách šupky dupky do Brna a rovnou na bus do Prahy (sexuální orientací od pohledu spřízněný a velmi velmi mladičký steward Marcel byl přesně ten druh kluka, kterému se zkrátka musíte obdivně koukat na zadek). Batoh jsem měl samozřejmě těžší než při cestě do Brna. Z domu si vezu „jen“ dva řízky s bramborovým salátem, jeden kus velikonočního beránka a dva kousky jablečného závinu alias štrůdlu. Více beránka a kus nepečeného smetanového dortu jsem odmítl jednak kvůli svojí váze a jednak kvůli obavě, jak by asi nepečený dort vypadal po 250ti kilometrech jízdy v buse. Jen pro představu, na nedělní oběd dorazilo pět lidí. Mimo domácích (rodičů) to byl bratr s přítelkyní a já. Polévka čočková, druhý chod byla hovězí roštěná nebo kastrol plný řízků. Kromě dvou nohavic štrůdlu se na mne usmívali dva beránci a v lednici byl onen smetanový dort. V takovém prostředí musíte mít nervy ze železa, abyste nepřibírali. Následovaly udivené pohledy, když jsem si k pití dal kohoutkovou vodu a nezvolil něco ze slazených limonád, které čekaly ve sklepě. Ale byl to příjemně strávený čas a to dokonce bez hádek. Nechápu jak to rodiče zvládají finančně, ale nabídli mi dokonce, že uhradí moji operaci očí. Zpočátku jsem trval na svém, ale nakonec jsem jim číslo svého účtu napsal na kus papíru. V takových chvílích vám zkrátka docvakne, že rodiče jsou jistota. Dokud je máte, máte vždy místo, kam se lze vrátit. I když vás zbytek světa opustil, nebo vás nechápe…