Je jen otázkou času, kdy moje neustále problémová duše skončí v blázinci. Možná by byl celý život na prášcích veselejší než to co žiju nyní. Nic mne nebolí, mám známé i kamarády, jen si asi neumím vážit toho co mám.

Tak tedy víkend. V pátek po práci jsem se odjebal posilovým spojem SA do Brna. Zadek mne z D1 začal bolet do hodiny. Naše poslance bych nechal jezdit trasu Praha-Brno třikrát denně, dokud by na prdeli neměli mozoly (k čemuž by zřejmě stačilo pár dní). Dal jsem si svařené víno v Alfa Café, kafe v Sunakashi, odvezl si věci za Frantem a pak hurá do Perpeta, které jsem opustil ve tři ráno.

V sobotu jsem navštívil Juskovi, kteří byli v plném proudu s malováním. Tak jsem alespoň zúročil moji několik let propadlou vyhlášku 50 a zapojil jim lustr. Poté už následovala AdaMMova oslava. Nevím jak ostatní, moc si z ní nepamatuju. Víno, větší nez malé množství a jako bonus rajský plyn. Nechybělo zkrátka nic. Pravda, ještě před pár lety by se asi v průběhu oslavy odněkud zjevily houbičky, extáze nebo něco dalšího, ale stárneme a dospíváme. Předpokládám, že kolem 2043 bych mohl mít dost rozumu na to, abych mohl přestat kouřit. Nebo ne? Po oslavě mě bolely plíce, plival jsem narůzovělé hleny (není způsobeno mojí orientací, jen příměsí krve v hlenech) a vůbec to nevypadalo, že bych měl jít posilovat.

A nakonec jsem nešel, protože jsem se zapoměl ve vaně a když jsem z ní vylezl, bylo pozdě na kvalitní pocvičeníčko. A tak možná tento týden půjdu čtyřikrát. Začnu dnes, pocvičím vrchní část těla, ve středu si dám spodek, v pátek zase horní část a v neděli spodek.

Co mě nezabije, to mě posílí. I když si někdy říkám, že možná ani nepoznám, až narazím na něco, co mě zabije dřív, než se tak stane. Ano, ačkoliv slunce svítí jak o život, mám tmavě modrou náladu. A nějak mám pocit, že si vlastně s nikým nemám co říct. Nechci s lidmi mluvit. Nechci je poslouchat, nechci řešit svůj život, který se dostal do fáze stagnace a přešlapuje na místě. Dělám si co chci a kdy chci. A neuspokojuje mne to. Děsí mne, že se můj život dostává zpět do těch kolejí, než jsem potkal evého posledního ex. Tehdy jsem měl alespoň časté focení a projekce. Dnes nemám ani to. Ztracen v překladu? Kéž by. To by alespoň v jedné řeči dávalo smysl. Spíš ztracen sám v sobě, vydán sám sobě napospas a zcela netečně stavící se k životu. Tak se cítí Kombajn a bojí se dne, kdy neucítí, že je vlastně něco špatně. Chybí mi vize vlastní budoucnosti. Celoživotně.