Nemožné se stalo skutečností. Ano milé děti, během včerejška jsem šel do sebe. Kdo si představí něžnosti s vibrátorem, musím jej zklamat. Šel jsem totiž podstatně hlouběji.

Tak zaprvé jsem našel cvičební pomůcky a vyzkoušel posilovnu asi 40 metrů od baráku. Jsou tam sice jen tři kola, ale v neděli tam bylo poloprázdno a cena za 10 vstupů je 800Kč nebo 860Kč na měsíc. Ačkoliv pro mnoho lidí je těžké vytrvat, pro mne osobně je vždy nejtěžší první návštěva. Ale stalo se. Ujel jsem 11.5 mil na kole (35 minut) a dal si tři sady na prsní svalstvo. Nechtěl jsem se při první návštěvě zničit na měsíc. Šatny čisté, návštěvníci zbytečně nabušení, ale mp3 v uších to řeší. Od nynějška budu chodit v úterý, čtvrtek a sobotu. Za dva měsíce očekávejte Kombajna pod 70kg s podstatně pohlednější postavou.

A tím den „překračování vlastního stínu“ neskončil. V podstatě od té doby, co bydlím v Praze jsem plánoval zajet na Vyšehrad a ze stativu si tam nafotit noční Nuselský most. Ano, i to se stalo. Pravda, stativ je zřejmě na opravu, protože se jeho hlava kýve nepěkně, ale vzít jej cestou do práce do Vodičkovy ulice asi nebude problém. A během focení jsem to vyřešil tak, že jsem počítal s tím, že po nastavení foťak o pár milimetrů „spadne“. Abych minimalizoval jakékoliv otřesy, fotil jsem se zpožděním času.

Ano, než skončí první lednový týden, dal jsem si do těla a už nyní mne pálí spodní strana stehen a dokonce i zadek. Nastal čas dostat se ze zajetí svých zvyků a tradic. Dnes nebude Qcafé a začnu si znovu stavět svůj život okolo sebe. Zevlení už bylo dost. Mám co dělat a jediné co chybělo bylo opravdu chtít a začít. Mám pořád svého ex velmi rád. Ale tak to bude i do budoucna. Posledním krokem je hodit jej za hlavu jako partnera. Není to snadné, ale udělat to musím a snad jsem pochopil, že dokud nepřekročím tuto hranici, nemá ani smysl pomýšlet na kohokoliv jiného.

Oči mi otevřel paradoxně jeden zajíc, se kterým zřejmě do budoucnosti jen občas prohodím pár slov, ale to je vše. Původní plán byl pokusit se získat jeho srdce, ale nehodlám se účastnit soutěže o nejlepšího kandidáta na vztah ještě s nějakým soupeřem. Buď to tam je a nebo není. Z obou stran. A tady to z jedné chybí. Ale nesmutním. Pochopil jsem, že o tom je život. Není to pravidelná sinusoida, střídající vrcholy a dolíky. V jistých obdobích si člověk na dně prostě musí připustit, že může i příště klesnout znovu hlouběji. Když to ví, a nepřekvapí jej to, má z poloviny vyhráno. Některé boje jsem v poslední době vzdal a ještě mnoho jich vzdám. Ale vzdát válku? To ne, ta se musí hrát do konce. Usmívám se.