Rozumné by bylo držet se zpátky. Relativně rozumné by bylo užívat si života a zklátit na co příjde. Neplánuji klátit. Jen popíjet kafe…

Takže čtvrtek? Čtvrtek. Další den s kontaktními čočkami. Možná abych vypadal atraktivnější. Asi to funguje. Ale postupně. Vstal jsem tak pozdě, že jsem sotva stihnul přežehlit košili. Nestihnul jsem najít kalhoty a tak jsem na promoci sestry AdaMMa šel v riflích, košili a saku. Bojím se kouknout na fotky z promoce. Část uvnitř nefotitelná, před sochou jsem zřejmě měl vypnuté ostření, bojím se vůbec podívat. Pak jsem šel dohnat resty do práce. Bohužel jsem zapoměl, že jsem se domluvil s ITguys, že mi mohou předělat počítač. Bez počítače se blbě editují články.

Takže Qcafé, příjemný pokec s panem M., kterému je jednadvacet. Ale i přes svůj nízký věk (21) je fajn a chemie by dozajista fungovala. Dnes mám ale kávu a divadlo s panem P., se kterým si již pár dní píšu. Je v mém věku, působí mile, citlivě a je pohledný. Sluší se dodat, že je to jeden z exmilenců mého ex. Zní to divně, ale zároveň to zní jako skvělé doporučení. Aby nebylo málo dilemat, stále je tu pan V., se kterým zopakuju kávu. Inteligentní, vcelku pohledný a dostatečně milý. A další nabídky na potěšení i zábavu se hrnou. No, hrnou je možná nadnesené slovo. Nabídky k sexu nejdřív příjmu a pak se omluvím. Bojím se sám sebe. Bojím se volby. A zajímavých subjektů přibývá. Vyberu opět neomylně? Tu nejhorší volbu? Více rozumu, méně citu. Na jazyk více Vitacitu.

Ok, uznavám, že mi asi trochu jebe. Ale co dál? Sophinina volba. Pokolikáté již? A je třeba volit již nyní? Rozhodně ne. Ale to mám randit se třema? Nejsem trpělivý člověk. Kdo mne první uloví, zvyšuje své šance. Ale zpátky do minulosti. Večer jsem zaskočil na koncert Monkey Business v Lucerně. Hostoval tam chvíli Vojta Dyk. Ale i Rupert odvedl dobrou práci. Stejně jako ostatní. Přesto nemohu konstatovat nic jiného, než že koncert v jednom není zábava. Lítal jsem z místa na místo. Neukojen. Neuspokojen. Kino si sám dát mohu, koncert je zřejmě nad mé síly. Takže už před koncem jsem zamířil do Qcafé. Kam jinam? Martin Kámen si zde připomínal své poslední netřicáté narozeniny. Chabý pokus ze strany obsluhy mě donutit zvracet podruhé. Úspešný pokus mne opít.

Doma jsem večer předělal LED osvětlení ze skříně na okno. Okna nyní září duhovými barvami úplně nejvíc v okolí. Něco mezi vánoční výzdobou, klubem, bordelem a vietnamským obchodem. Je mi to jedno, niterně neodbytná povinnost splněna. Vypadám jako normální člověk slavící Vánoce. Účelně zkamuflovaný omyl. Takto nějak se maskují psychopati, kteří pak nakráčejí do školy a vystřílí školu. Buďte v klidu milé děti, nemám zbroják, ani nejsem nelegálním majitelem zbraně.