Život sebou přináší nejen ty veselé chvilky jako v sobotu, ale i vážná rozhodnutí.

V neděli se nedělá. Prý teda. Já začal neděli tím, že mne před půl devátou vzbudili řemeslníci, aby mi namontovali žaluzie. Budíček nic moc, hotoví byli za pár minut (s prací). Následovalo zděšení, když se mi odmítl zapnout počítač. Znovu jsem vyluxoval prach uvnitř, vyndal jsem a nandal paměti a dokonce jsem se zoufalosti odstranil i chladič na procesoru a vyluxoval prach pod ním (samozřejmě opatrně, abych nepoškodil vrstvu chladící pasty). Protože nenabíhal, došlo k razantnímu řešení. Nemůžu prožít předvánoční dobu doma sám a bez normálního počítače, jen s notebookem (od poloviny prosince vybírám dovolenou). To bych se tu rovnou mohl oběsit. Takže jsem začal na netbooku prolistovávat různé servery. Když jsem se pak otočil k počítači, zjistil jsem, že naběhl. Prostě mu to trvá. A protože problém bude deska (rozmýšlí se příliš dlouho před testem pamětí, je to jen otázka času kdy klekne. A tak budu muset opět sáhnout do úspor, které jsem si kdysi schraňoval na bydlení (dnes jsem asi již na toto rezignoval, alespoň do chvíle, kdy kdy moje hrubá mzda zase nebude začínat trojkou) a pořídím si něco s procesorem i7. Mým favoritem je zatím HP Elite 7300, ale bude potřeba do něj přikoupit SSD disk pro operační systém. Celkově to výjde kolem 25 000 korun. Jupí, to budou Vánoce. Jak já je nenávidím! Snad jen o chlup méně, než aktuálně jednoho z mých dvou ex (trochu drsná nadsázka, uznávám a rovnou se za tak debilní vtípek omlouvám).

Ale s mými ex se pojí ještě jedno zásadní rozhodnutí, které jsme včera učinil po více jak měsíčním řešení v sobě. Projekt Bytart bude pokračovat! Ale v osekaném složení. Nebudu tříštit síly. Budu se snažit dál fotit a dělat projekce alespoň doma, ale vzhledem k tomu, že při přímém setkání s oběma ex by nademnou viselo ve vzduchu patnáct až dvacet let odnětí svobody (berte to prosím lehce s nadhledem, třeba jako takový vtípek), z projektu odcházím. Předávám klukům doménu bytart.cz i bytart.eu (kterou jsem registroval minulý týden) a rád jim nabídnu fotky formou smlouvy, stejně jako jiný fotografové). Zamilování se pomalu mění v mít rád (v případě Maroshe), nenávist zatím zůstává nechutně negativní emocí v případě Tomáše (a ano mohli bychom diskutovat o tom, že Tom za to nemůže a že je to všechno chyba mezi mnou a Maroshem, ale pravděpobně bych vás během této diskuse poslal do hajzlu). Chce to zkrátka čas. Nejen aby to přebolelo, nejen abych dospěl k poznání, že Tomovi křivdím (tuším, že mu opravdu křivdím a bojím se to přiznat), ale taky čas pro mne. Doufám, že za pár měsíců se budu moci s klukama setkat bez emocí. Doufám, že jednoho dne se mi při myšlence na Maroshe nebude svírat žaludek a slzné kanálky se nebudou připravovat k pohotovosti. Vím, že rozchod bolí i jej a že mu to nijak zvlášť neulehčuju. Chce to čas, abych vlastně mohl začít hledat co se svým životem. Už nyní vidím, že zajímaví kluci v Praze jsou (i když to při letmém pohledu na Iboys.cz může vypadat opačně). A taky už vím, že je kravina testovat své potenciální partnery jen přes postel. K ní se musí kvalifikovat jiným způsobem. Takže jsem možná chytřejší. Možná…

Večer jsem zašel do Qcafé, pak si uvařil večeři a koukal jsem na Červeného trpaslíka. Resty co mi zbývají: fotokniha k Vánocům pro rodiče od Maroshe, DVD pro Flédu a Perpetuum a převést klukům domény (budu si muset najít, jak to vůbec udělat. A pak mne čeká spousta večírků. Zítra firemní bowling (jupí, snad uzvednu koule), ve středu Nightwork v SaSaZu, ve čtvrtek tu bude Franta, v pátek mám zatím volno. A díky dovolené před Vánocemi asi poprvé budu mít koupené dárky včas. Jupí.