Jestli nedávno někdo označil můj příspěvek na blogu jako sebestředný, nevím jak označí tento titulek a tento text. Je to samozřejmě nadsázka. Poker hraji velmi krátce a pro zábavu. Naživo je to přitom něco zcela jiného než po internetu. A poslední hra byla o štěstí, nikoliv o úsudku nebo mých schopnostech. Jak řekl můj kolega Jurica, bude se mi blbě sedět, protože mám z prdele kliku. Jen dodávám, že jako gay jsem na takové věci zvyklý a někdy to je docela příjemný…

JSEM FAKT DOBREJ! Ale pěkně postupně. Takže vzhledem k tomu, že jsem popíjel do půl šesté víno, spal jsem včera zase jen tři hodiny, prostě jsem pak už nezabral. Dopoledne jsem stravil u počítače a pak zašel koupit dvd, kapesníky a jídlo do Datartu, DM a Tesca. A pak už začal být čas spěchat (to je ale hnusné slovní spojení) na pokerový stůl novinářů, který u příležitosti WPT v Praze sponzorovala firma BWIN (mimochodem když se mluvilo o tom, že v banku pro vítěze bylo aktuálně 450 000, myslel jsem, že se jedná o částku v korunách, ale zřejmě se jedná o eura). Oblékl jsem si svoji oblíbenou košili z Celio, která mi stále není tak volná, jak bych chtěl a vyrazil na poslední chvíli na tramvaj.

Turnaj se konal a vlastně až do pátého koná v hotelu Corinthia Tower a tak jsem dojel na Pankrác (vyhodil mi to Google), vletěl do hotelu a začal se shánět po lobby baru, kde nikdo nebyl. Zašel jsem na recepci a tam mi slečna vysvětlila, že tohle dřív Corinthia byla, ale už ji má jiný majitel a je to hotel Panorama. Naštěstí Vyšehrad není od Pankráce dál než dvě zastávky metra a začátek akce měl zpoždění.

Po počátečním rozhovoru s kolegy, kteří se bavili pokerovou hatmatilkou jsem pochopil, kdo půjde z kola ven první. Cítil jsem se tam jako největší loser, ale to mne posílilo, neměl jsem co ztratit. Hra trvala přes čtyři hodiny a nejprve odpadlo pár lidí, kteří to nikdy neviděli. Průšvih byl, že osoba, která to opravdu nejvíc neuměla, tam vydržela sedět až do poslední trojky. Zpočátku to bylo úsměvné, prosvištěli jsme si rychlá pravidla a začalo se hrát. Držel jsem se zkrátka, ale časem jsem se stal chipleaderem (ten kdo má nejvíc žetonů). Jenže pak mi pár sázek nevyšlo a zařadil jsem se opět poslušně mezi stádo. Hra to mohla být kratší, kdyby se každé kolo neopakovalo to, že se paní ptala kolik je velký blind, kolik má dorovnat a jaké má vlastně možnosti hrát. Ani po třicáté (když jí bylo vysvětleno složit, checknout, navýšit) to ale nebylo jinak. Ani posté, ani podvousté. Asi každý, kdo poker trochu hrál, vám vysvětlí, že úplně nejhorší je hrát proti začátečníkovi. Hraje bez systému, sází nesmyslně a kolikrát kvůli jeho nesmyslné sázce (ačkoliv nic nedrží) zahodíte výherní kombinaci.

Jeden čas se dokonce chipleaderem stala ona novinářka z Kypru. Na její obranu podotýkám, že někdy měla neuvěřitelné štěstí a končila třeba full housem. Potěšilo mne snad jen to, že mi vyčetla můj poker face. A to zatím bez toho, abych jej ošetřil botoxem. Nakonec se ji podařilo kolegovi Stinglovi vyřadit a začal tak bratrovražedný souboj o hlavní cenu, kterou byl výlet do Madridu na jaře, lístek na zápas Realu Madrid a setkání s jeho fotbalisty (!!). O tu výhru mi vlastně vůbec nešlo, šlo o to porazit kolegu, o kterém vím, že poker hrát umí a který mi radil zpočátku, na co si dát pozor a podobně. Kolega měl už asi dvojnásobek toho co já a sázky se začaly zvyšovat neuvěřitelným tempem (nikdy jsem se zřejmě tak daleko nedostal). Nakonec vsadil vše na kombinaci esa s něčím, zatímco já měl v ruce 10 a 8. Kombinace, kterou s více hráči obvykle nehraju. Jenže mi v průběhu hry došlo, že hrát ve dvou a hrát v deseti je diametrální rozdíl. Vsadil jsem taky téměř vše co jsem měl a hned na flopu mi vyšla desítka. Zbývalo vyložit dvě karty a kdyby jedna z nich byla eso, skončil bych druhý. Ale eso nedošlo a já tak mohu říct, že jsem vyhrál na světové pokerové tour novinářský stůl.

Srdce jsem měl až v krku, během hry se mi dokonce několikrát lehce roztřásly ruce, ale pak jsem na pár minut pocítil, jak se cítí hvězdy. Dva fotografové si mne inscenovali do svých fotek, ukazoval jsem hrdě svoji vítěznou kombinaci, válel se v žetonech, boural pyramidu z žetonů a karet a fotil se s kolegem u plachty sponzora. Aspoň budu mít nové fotky do profilu na Iboys. Narozdíl od ostatních hráčů jsem nedostal balíček obsahující nějaké reklamní předměty, ale byl mi přislíben právě onen výlet do Madridu. Asi si budu muset nastudovat něco o tom, zda se fotbal hraje na ledě, jezdí se při něm na koních a kdo vlastně hraje v klubu Real Madrid.

Na chvíli jsem se šel zklidnit do Qcafé, povečeřel jsem kus koláče (výborný), dokonce jsem si tam pokecal s pár lidma u stolu, ke kterému jsem byl usazen a pak jsem už jel domů. Teprve cestou se má radost na chvíli proměnila ve smutek. Ve smutek z toho, že se nemám s kým podělit o moji radost. Jistě, na Facebooku jsem již měl tou dobou 21 like u oznámení výhry a 31 komentářů a mezi nimi gratulace, ale chybělo mi sdílet moji radost s někým v reálném světě. Nic to nemění na tom, že výhru si na jaře užiju. Sice neumím ani slovo španělsky, ale dá se očekávat, že na jinou dovolenou (byť jen krátkodobou) se hned tak nepodívám. A když si vzpomenu na to, jak dopadla naše cesta do Barcelony, kde nám propadl lístek na zápas FC Barcelona – Malaga, mám pocit, že tentokrát přetrpím i ten fotbal. Už začínám googlit a myslím, že o panu trenérovi jsem už někdy slyšel a jména jako Kaka a Ronaldo mi taky zní povědomě. Vlastně mi obrázek polonahého Ronalda visel na nástěnce v práci ještě před pár měsíci (potkat ho naživo by mohl být pěkný zářez). Takže ještě jednou díky BWIN, že jsem mohl být přitom. Byl to krásný a napínavý večer.