Vypadá to, že si postupně k novému bytu tvořím pouto. Docela jsem si oddychnul, když jsem včera kolem půlnoci dorazil domů. Lampy měnící barvy, zapnutá čistička vzduchu a strocou fantazie zde nový domov mohu mít.

Prozatím se pravda musím po letech spoléhat sám na sebe. Pračka se sama nezapne, toaleťák sám nekoupí (pravda, nákupy jsem často dělal já), ale nějak se toho přestávám bát. Vždyť jsem žil osm let sám v bytě v Brně. Proč bych to neměl zvládnout v Praze? Od přestěhování jsem tu ovšem ještě moc času nestrávil. Snad se dnes dostane konečně na to domácí kino a třeba nějaké DVD.

Takže co včerejšek? Po úterním monstrózním zaspání jsem tuhle noc tak klidnou neměl. Vzbudil jsem se v 3:50, pak v 5:00 a deset minut před budíkem jsem jej deaktivoval. Ráno jsem si dal sprchu, přečetl si co nového na netu a vyrazil do práce tentokrát ne přes Budějovickou, ale Anděla. Bylo to o pár minut rychlejší.

Po práci jsem se vypravil na Anděla vyzvednout fotky. Prvně jsem se dost naštval, protože nedávno (týden, maximálně dva) reinstalované mapy od Nokia opět nefungovaly. Do toho se mi dvakrát telefon zachoval tak, že ztratil signál. Dva vyžádané restarty ode mně. Jeden samovolný. NO COMMENT. Nebo snad jeden malý. NEKUPUJTE SI ŠMEJDY JAKO JE NOKIA!!! Naštěstí mi právě ve chvíli, kdy jsem bloudil kolem Anděla zavolal Marosh a odnavigoval mne na ulici Štefánikova (nehledejte to, jinak mne budete mít za monstrblba, ano, je to ta NEJHLAVNĚJŠÍ ulice). Pak jsem zhltnul Mcmenu s Royalem a vyrazil jsem na otočku domů. Nechal jsem si dělat tři fotky 30×45 cm a musím říct, že lebky z kostnice v Kutné Hoře jsou opravdu úchvatné. Měl jsem ze sebe radost. Pozitivní emoce v mém životě. Hurá. Pak jsem se sbalil a vypadnul do Bar and Books. K mému překvapení je to hned vedle dveří do Termixu. Poker se tam nehrál moc dobře, sporé osvětlení mne často nutilo kontrolovat, jaké žetony vlastně mám. Ceny lehce přemrštěné, ale minimálně polovina obsluhy by stála za hřích. Možná i dva. Vypadl jsem jako druhý, což mne nepotěšilo. Část večera jsem tak mohl míchat karty a rozdávat. Ale hlavně jsem viděl AdaMMa.

Na dveře jsem si nalepil cedulku s mým jménem a jménem majitelky bytu. Větší oříšek byl najít její poštovní schránku. Není popsaná a vylučovací metodou jsem dospěl ke dvěma možným favoritům. U botníku visí celkem devatenáct klíčů. Dva z nich, kteří vypadají jako malé klíčky k nim ale nepasovali, takže jsem majitelce napsal maila. A taky jsem zjistil, že oproti instrukcím od Maroshe nemusím posílat starý Kindle poštou, ale skrze UPS zdarma. Stačilo si pořádně přečíst instrukce v angličtině a český popis reklamace. Potěšilo mne, že jsem alespoň jednou něco zvládnul jinak a přitom líp, než mi řekl Marosh. Dnes si pro něj UPS přijede do práce. Ještě musím pořešit objednávku žaluzií do oken, která mi tu budou měnit. A taky musím prozkoumat, co mi vlastně v bytě chybí, abych to mohl dokoupit. Mimo koberečku do koupelny to určitě bude štětka na toaletu a nějaké vonítko. Každopádně to byl další pěkný den. Tedy přesně to, co potřebuju. Co víc si přát? Nic mne nenapadá.