Kdyby včerejšek se mnou točila Nova nebo Prima jako reality show, učůravali by si blahem. Tolik emocí nenarvou do celého vydání ani v Blesku…

Tak je to definitivní. Během dvou jízd jsme stihli odstěhovat všechno co jsem měl v Maroshově bytě a při třetí jsme vzali televizi od Lenky. Bylo to vyčerpávající hlavně po psychické stránce, byť nemohu říct, že fyzicky jsme si taky nemákli. S Maroshem jsme se viděli poprvé od čtvrtka. Udělal večeři, do které jsme si oba brečeli a pak jsme se objali. Je těžké psát o tom, o čem všem jsme si povídali. Znovu jsme rozebrali naši minulost. To, že oba dva máme toho druhého rádi. To, že to byla krásná léta (pro mě to bylo to nejkrásnější, co jsem s někým prožil). Problém trochu je, že Maroshovu stopu teď vidím ve všem. I v něčem jako je třeba vaření. Nebudu zastírat, že jsem brečel jako želva. Nebude mi chybět jen ten byt, ale hlavně Maroshova přítomnost v něm. A pocit, že k někomu patřím.

Cestou do bytu jsme se v autě hodně pohádali kvůli navigaci a přitom vlítli do cesty dodávce, která nebyla skrz parkující auta v křižovatce vidět. Asi jsem si mohl sehnat jiný odvoz než od Maroshe, ale jednak jsem chtěl, aby viděl můj byt a jednak mi to přišlo fér, abychom se domluvili co komu zůstává. Směnil jsem Maroshův oblek za půlku tiskárny, kterou jsme pořizovali spolu (většinu věcí jsme si pořizovali tak, že je obou). A vrátil mu knížku od Honzy Folného Od sebe a k sobě, která měla věnování pro oba. Evidentně mu na ní záleželo a i přes věnování nám oběma, na ni zřejmě měl morální právo. Během zhruba čtyř hodin bylo vše sbalené. Všechna parkovací místa v okolí nového bytu byla obsazená, ale díky paletě na parkingu tam zbylo místo na průjezd až ke dveřím bytu. Pak jsme se stavili u Lenky pro TV, která je ještě větší, než jsem čekal (televize, ne Lenka). Vlastně je obrovská. Monstrózní. Stala se dominantou pokoje. Rozloučili jsme se s Maroshkem, opět nechyběly slzy a já se dal do pozvolného vybalování. Na zapojení počítače ani nedošlo. Zprovoznění televize (bez domácího kina) bylo rychlejší. Byl jsem sám v bytě obklopen svými věcmi a vůbec jsem se tu necítil jako doma. Domov mám jinde. Měl jsem. Bohužel pořád cítím domov tam, kde je Marosh. A je nefér to takto psát, hlavně kvůli němu a Tomovi. Bohužel si nemůžu pomoci. Poprvé ve svém životě jsem nějakému klukovi vracel klíče od bytu. Ty pocity okolo toho všeho jsou strašně intenzivní. Odvykací kůra ze závislosti na Maroshovi bude jistě dlouhá, ale snažím se. Minimálně do víkendu mám stále co dělat. A i kdybych neměl, čeká spousta věcí na vybalení a zapojení.

Zhruba hodinu poté, co Marosh odjel domů, mne začaly pálit oči a začalo se mi hodně špatně dýchat. Trvalo mi zhruba 15 minut, než mi došlo, že ačkoliv minule jsem necítil vůbec žádný problém, tentokrát se jedná o alergii na kočičí chlupy. Nic moc zjištění ve chvíli, kdy tu mám několik měsíců bydlet. Chci se proto zeptat čtenářů, zda s podobným problémem někdy bojovali. Nakonec jsem místo vyprané původní deky hodil na gauč svoji deku nepostizenou kočičím alergenem a zkusil usnout. Dnes asi zkusím spát nahoře na patrové posteli.

Noc nakonec proběhla víc než v pohodě. Nevím zda mohu napsat, že jsem ráno brutálně zaspal, protože jsem se vlastně probudil až dopoledne. Místo klasického vstávání v 7.20 jsem oči otevřel v 9:43 a vytřeštil je o pár sekund později při pohledu na mobil (tuto část textu píšu v MHD). Většinu věcí stále nemám na svém místě, takže jsem byl rád, že jsem našel nějaké mýdlo, prolítl sprchou a na hledání holícího strojku nebyl čas (mám pocit, že je někde mezi věcma na stole). Rychle jsem se napíchnul na kabel a po internetu si našel spoje. Než se přestěhuje firma z Barrandova, potrvá mi cesta do práce skoro hodinu.

P.S. Snažím se zabavit. Tento týden už toho moc do diáře nenarvu. Ale snažím se přijít na to, na čem jiném by bylo vhodné vybudovat si závislost, než na Maroshkovi. Hezký den všem…