Jistě, svou prapodivnou zálibou v sebetryznění a sebelístosti zřejmě kdekomu připomínám emaře bez image. Řezat se nehodlám, růžovou nemusím…

Tak co nového? Včera jsem tuším po dost dlouhý době emočně nevyměkl. Konečně si začínám uvědomovat rozchod jako fakt. Veselý to není, ale začínám si uvědomovat, že spousta věcí bude jinak. Budu muset sám všechno plánovat, starat se o domácnost a hlavně se nutit do uklízení. Doma mně nebude čekat nikdo. Když budu chtít s někým mluvit, budu si muset s někým naplánovat schůzku nebo sraz. Když budu nemocný, budu si vařit čaj sám a když si nebudu vědět s něčím rady, nebude stačit houknout vedle do pokoje. Ok, tohle přemítáná mi smutek evokuje. Ale budu se přes to muset přenést. Je jedno zda focením, mícháním projekcí nebo pseudografickým patlalstvím, jako je to, co jsem dnes zvolil jako obrazovou přílohu blogu.

Původně jsem chtěl zkusit některé méně zajímavé fotky nějak graficky vyladit, ale nejsem si příliš jistý, zda by tyhle výtvory vůbec někdo chtěl mít třeba na stěně v obýváku. Sice jsem to nějak zpatlal, ale moc mne to neoslovuje. Tvůrčí krize. Měl jsem za to, že nejlíp se mi dělá pod tlakem a stresem. Možná to už není, co to bývalo. Nebo taky možná bude ještě hůř. Buď se tomu podám a skončím jako troska nebo začnu trochu bojovat. Každý z nás někdy musí bojovat. Za sebe nebo za ostatní. Já budu muset taky. V první chvíli především za sebe.

Včera Maroshovi odpadla večerní pracovní povinnost a tak mohl zůstat doma. Vypadal unavený a měl radost, že se pořádně vyspí. Než jsem jej ale pustil do postele, vyreklamoval mi (telefonicky v angličtině) Kindle. Sice něco anglicky zvládnu, ale je mi jasné, že problém by nastal už u hláskování adresy, protože u některých písmenek si nejsem vůbec jistý. Marosh mi pustil nový singl High Contrasta, zmínil se o novém výběrovém albu ze singlů od Manic Street Preachers (taky jsme viděli spolu naživo v Trutnově) a do postele šel už kolem desáté. Já si mohl dovolit být vzhůru skoro do půlnoci. Ráno totiž vstávám později a den začínám tiskovkou na Florenci. Myslím, že odposledně bych se mohl vlézt i do mojí modré košile, která mi začala být v poslední době docela upnutá. Váha stále kolem 76.5 kg. Jinak včera svítilo alespoň trochu slunce v duši.

P.S. Věnoval jsem nějaký čas Iboys.cz a musím vyjádřit hluboké rozčarování. Mimochodem to byla asi jediná věc, kterou mne včera Marosh opravdu naštval. Já jej za tři roky nedokázal ukecat ke zrušení účtu na tomto serveru. Tom to zvládl za pár dní. Láska asi opravdu přenáší hory…