Máte rádi překvapení? Já vlastně ani nevím zda ano či ne. Nejraději mám totiž věci pod kontrolou. Jenže někdy mohou být překvapení i velmi příjemná!

Tento týden dojel Tomášek už ve čtvrtek, aby stíhal registraci Toma a Tarase. Místo původně plánované trojice jsme ale nakonec stejně dorazili jen jako pár, protože Marosh ležel s horečkou doma. V pátek večer jsem mým klukům uvařil k večeři bramboračku (na dva dny), kterou jsem dělal poprvé, ale která nedopadla vůbec špatně! V sobotu se podávala den odleželá a Tomáš se rozhodl udělat k ní jako druhý chod těstoviny. Kuřecí maso okořenil tymiánem, na pánvi podusil rajčata a papriku, přidal kokosové mléko a v kombinaci s těstovinami z Mark&Spencer (znáte snad někdo lepší těstoviny?) tak zvládnul sám uvařit výborný oběd. Mrkli jsme na film Šéfové na zabití (Kevin Spacey opět ve formě) a pak násčekalo překvapení. Tedy ne nás, spíš jen mne. Moc sice nechápu, proč čekalo překvapení naa mne, když před nedávnem měl narozeniny Marosh, ale tak to prostě bylo.

Mí dva partneři jsou pěkná čísla. Když jsme se před několika měsíci s Maroshem dozvěděli, že Hurts přijedou znovu do Prahy (poprvé byli v malém Lucerna baru, kde odehráli fantastický koncert), zvažovali jsme, zda nezajít. Cena vstupenky 900 Kč mi ale přišla moc. A to z několika důvodů. První koncert stál kolem 500 Kč, kapela hrála letos na několika českých open air festivalech a stále má jen jednu jedinou desku, což fatálně ovlivňuje podobu koncertního playlistu. A tak jsme se s Maroshem domluvili, že i když jejich první koncert byl hudební zážitek 10/10, tentokrát vynecháme. Vytěsnil jsem proto koncert z hlavy. Před několika týdny mi ale kluci naznačili, ať si na sobotu večer nic neplánuji, že jdeme ven. Mlžili a tvrdili něco o slavnostní večeři. Když jsem vyzvídal, dostal jsem vždy vyhubováno, tak jsem se raději neptal ani nepátral (a nepřepínal – vtípek pro ty, kteří mají rádi Evu Holubovou nebo film Knoflíkáři). Když jsme včera večer vyrazili ven, fakt jsem netušil kam jdeme. Bylo mi teda divné, že před návštěvou restaurace jdeme na Twistera do KFC, ale bylo mi vysvětleno (z toho všeho vyplývá, jak naivní blbec jsem a jak snadno se dám opít rohlíkem a uvěřím libovolné lži, kterou si vymyslíte) že ta degustace bude až po nějakém čase a nejprve jdeme jinam. Teprve obrovský hrozen lidí před Lucernou mi začal signalizovat, že něco není v pořádku. Když jsme se postavili do řady, pojal jsem podezření, že tedy jdeme na nějakou operu nebo operetu. Byl jsem zřejmě jediným z mnoha stovek lidí, kteří se v Lucerně seřadili do dvou front a přitom netušil proč tam vlastně stojím. Dostal jsem nakonec povoleno se zeptat okolostojících lidí, na co že vlastně čekáme, takže jsem typicky asociálně vytáhnul mobil a po chvíli hledání na internetu zjistil, že tam dole nás čekají Hurts.

Koncert nemá smysl moc opisovat. Byl stejně dobrý jako ten minulý. Méně komornější, více výpravnější a ten kdo ovládal světla má mé uznání. Ano, nejsem typický návštěvník koncertů, občas mám ze sebe divný pocit. Jako kdyby někdo chodil do divadla koukat na herce, zda je nalíčí stejně dobře jako v televizi. Já si samozřejmě užívám i hudbu, zpívám si, když znám text (kolikrát i když si jen myslím, že ho znám), ale zároveň mne zajímá vizuální stránka show. Vizuálu dávám ve svém životě velký význam. Je to logické. Focení, speciální efekty ve filmech, vjing, design, to všechno jsou různé varianty téhož. Vizuálna. A ačkoliv mám například velmi pochybný vkus v oblasti módy (Marosh by zřejmě prohlásil, že nemám vkus žádný), miluju si užívat vizuálna tvořeného světlem. Na mnoha koncertech to ale osvětlovači beroou typicky mužským přístupem. Existuje jedna červená, jedna žlutá, jedna modrá, jedna zelená barva. Přitom dnes technika dokáže míchat libovolné barvy a odstíny světel. Byl jsem proto nadšen, když se barvy na pódiu rozzářily do více odstínů modré a když bílá barva změnila své tónování lehce do růžova. Jistě, podle popisu jsem úchyl. Kdo není? Vizuálno je něco, s čím je třeba se mazlit a milovat!