Dnes to bylo těžké ráno. Sedím v práci a cítím se zhruba stejně, jako by byl večer a já se chystal do postele. Snad jsem jen krapet míň nasraný…

V hlavě mi v posledních dnech hučí angličtina. Problém je, že i v případech, kdy platím někde na pokladně nebo když se snažím bavit s Čechy. Ale vezměme to pěkně popořádku. V pátek chtěl Marosh ukázat Frankovi českou restauraci, takže jsme zašli do Pivovarského domu. Venku bylo kolem 35°C a uvnitř ještě podstatně hůř, takže sotva jsme se posadili, vyrazily mi na zádech potůčky potu. Pak jsme zamířili do Q café, kde sice taky nebyla klimatizace, ale dalo se tam přežít daleko lépe. Uvnitř již sedělo i pár známých takže to byl příjemný večer.

V sobotu dojel Tomášek anás čtyři čekal výlet a večer buzince. Doma jsme se zkrátka zdrželi jen ráno. Před pátou jsme stihli otevřenou kostnici i blízkou katedrálu v Kutné Hoře, následoval chrám Sv. Barbory a káva připravená ve vacuum potu v kavárně Na kozím plácku. Tento podnik má nejen velmi útulné, domácké prostředí, ale i výbornou kávu a příjemného pana majitele. Pokud budete projíždět Kutnou Horou a budete mít štěstí, že v kavárně bude místo, určitě si sem zajděte! Večer jsme chtěli udělat malé kolečko po gay klubech. Začali jsme v malém baru 21, což je naprosto průměrný bar, který nelze nijak hanit, ale ani nijak zvlášť doporučovat. Následoval klub Termix, ve kterém jsme se zdrželi až zbytečně dlouho. Sorry, ale ale nechápu v Termixu několik věcí. Nechápu proč je klub tolik přeplněný (nechápu ani jak se mi podařilo donést pití od baru ke stolu davem lidí) a jaký je smysl tanečního parketu, kde stačí, když stojíte nebo se pohupujete a jediné co můžete dělat navíc je vyvažovat balance, podle toho, ze které strany do vás někdo strčí. Na stupnici od jedné do pěti, kdy je 1 to nejlepší má u mne tento klub známku hluboko pod sedmičkou. Poslední zastávka pak byl klub Valentino. Vzduch tam byl jen o krapet lepší než v Termixu, hudba byla méně buzní (řekněme více klubovější) a na parketu se dalo tancovat. Ano, Valentino zachránilo mizerně vypadající večer. Spát jsme šli kolem čtvrté.

V neděli jsme si ráno splnili naše skoromanželské povinnosti a vyrazili jsme na oběd k Maroshovým rodičům. Táta uvařil klasické knedlo vepřo zelo a bylo to jak jinak výborné. Nějaké odpočinkové neděle jsem se ovšem nedočkal, protože po obědě jsme vyrazili na Hrad Křivoklát. Je to docela zajímavé místo. Prošli jsme hodinový okruh za zhruba dvě stovky na osobu a pak jsme zamířili do Hudlic, k Maroshově sestře. Za zmínku stojí, že jsem za řidiče byl já a několikrát jsme se s maroshem kvůli řízení hádali. Šlo většinou o maličkosti jako když mi sedí za zády a řekne: „Tam je parkoviště“ (aniž by ve větě použil bližší určení směru) nebo když dojedu na rozcestí o třech cestách a slovy „Tady doprava“ myslí, abych jel rovně. U sestry se mluvilo a pilo. Docela dost jsem se naštval, když jsem zjistil, že zatímco když Marosh zavelí, je nutné odněkud odjet do deseti minut, v případě že zavelí Míla, nic se neděje. Alespoň chlapci se dobře bavili a David, Maroshův zeťák brzo chlapce solidně opil. Po půl desáté už jsem byl hodně silně nasraný, protože nás měla čekat cesta k další sestře a ještě rodičům. Sestra nicméně po cestě z itineráře vypadla a jelo se rovnou k rodičům. Den jsem si „zlepšil“ zhruba půl hodinovým překládáním z/do angličtiny na balkoně mezi Maroshovou mámou a Frankem. Jediným tématem byla katolická víra. Jupí!! Kupodivu jsem zjistil, že překlad stíhám a to i v případě, kdy se mluví o křtu, paně Marii, Františku z Assisi nebo papežovi, tedy o tématech, o kterých vím opravdu hodně málo. Odjížděli jsme o čtvrt na jednu. To už jsem byl vytočený do běla, protože mi bylo jasné, jak se budu cítit dnes…

Shrnuto, to byl víkend hlavně náročný. Frank evidentně patří do rodiny, má typický rodinný nos a zvládá dobře i mnoho alkoholu. Já se teda těším na to, až se konečně budu moci vrátit po nocích k fotkám a až mi přestanou každý den přibývat na kartě a disku, místo toho, abych měl čas je upravovat. Těším se i na to, až můj mozek přestane být zmatený (několikrát jsem se přistihnul, jak přemýšlím v angličtině!). Chybět mi nebude ani ujišťování dvacetkrát denně, že moje english is very good. Jak jsem zjistil, opravdu to není tak hrozné, jak si někdy myslím. Je těžké se měřit s Maroshem, který výrazně lépe zvládá gramatiku, se slovní zásobou jsem na tom ale někdy možná líp já. Kdoví, třeba mne ochrání kámen z Turecka, který mi dovezla kolegyně Ája. Je prý proti zlosti a vzteku…