Co nového u nás v bytě? Jsem dočasně zpět v Maroshově posteli, protože moji obvyklou pohovku okupuje jeden sympatický americký hoch, který pracuje v USA ve státní správě. A zatímco v ČR je to spíš nadávka, v Americe to zřejmě má svou váhu…

Středa, je ho tam třeba. Vlastně ne, to bylo už v úterý večer. Středa byla významným dnem z několika důvodů. Důvodem prvním byl přílet Franka Kramarika, který by mohl být vzdáleným příbuzným Maroshe. Potvrzeno to ovšem nijak nemáme. Frank tvrdí, že jeho předci pocházejí z ČR a Maroshův táta zase tvrdí, že jeho prapradědeček tam kdysi odcestoval a už se nevrátil. Ať je to jak chce, každopádně Frank si již před mnoha měsící našel Maroshe na Facebooku a čas od času si napsali. A nyní Frank vyrazil z Washingtonu a přes New York dorazil na týden do Prahy. Zmínil jsem už, že je Frank gay? Bydlí samozřejmě u nás, pár českých slovíček pochytil, ale bavíme se samozřejmě primárně v angličtině.

Druhým významným faktem středečního dne byla tisková konference Nikonu, kde firma představila nové kompaktní fotoaparáty pro podzim 2011. Z představených kousků bych vypíchnul dvě novinky, které se přece jen odlišují od mainstreamu. První fotoaparát nese označení AW100 a nikonisti jistě zavětřili nějakou specialitku. První dvě písmenka značící řadu produktů jsou totiž u Coolpixu použité poprvé. Nikon tedy udělal radost všem těm, kteří fotí během svých outdoorových aktivit a vypustil na trh odolnou mašinku. Když to vezmu hodně zkrátka (aby to nevypadalo, že mne Nikon za tento text platí), tak se jedná o outdoorový 16 mpx přístroj s integrovanou GPS, mapou světa a elektronickým kompasem. Fotoaparát je vodotěsný do 10m, mrazuodolný do -10 °C a nárazuvzdorný do pádu z výšky 1.5 metru. Díky CMOS snímači nabídne Full HD video a pro lepší ovládání v rukavicích jej výrobce vybavil možností ovládání pohyby a extra tlačítkem z boku.

Druhá specialitka spadá do kategorie designových fotoaparátů a její celé jméno je Nikon Coolpix S1200PJ. Koncovka pj napovídá, že se jedná o spojení fotoaparátu a projektoru. Osobně mám k těmto hybridům dost skeptický postoj, nicméně jsem si vzorek otestoval v nijak zatemněné místnosti (bohužel nebyla k dispozici bílá zeď) a výsledek byl myslím dost uspokojivý. Fotoaparát má rozlišení 14 mpx a projektor svítivost 20 lumenů, což se zdá velmi málo, ale jako vychytávka na prohlížení fotek je to o dost lepší než maličký displej (a to i při rozlišení 640×480 bodů. Co vypadá jako hodně trendy věc je možnost propojení s PC a s produkty firmy Apple – iPhone, iPad, iPod. Dodávám, že kontrast DLP projektoru činí 100:1, a použitelná úhlopříčka je výrobcem udávaná jako 5-60″ (na těch 60″ ale budete muset najít nějaké hodně tmavé místo).

Ve středu odpoledne jsme vyrazili z Prahy do Brna, protože jsme měli oba dva s Maroshem domluvenou dovolenou na čtvrtek. Chtěli jsme ukázat Frankovi i Brno. Večer jsme zavítali do Rialta, protože jsme s americkou návštěvou dopředu počítali a měli zakoupené slevové kupóny z Vykupto.cz. Poté jsme se odebrali domů a tam usnuli, protože po 18 hodinách letu a dalších 12 hdinách v ČR byl Frank pochopitelně unavený. Ve čtvrtek ráno pak napadlo Tomáše a Maroshe, že by našeho amerického přítele mohli provést Bratislavou. Takže jsme se s Frankem nasnídali v McDonalds a chlapci mezitím vyřídili bankovní účet pro náš rodící se projekt BytArt.cz. Pak jsme nasedli do auta a zamířili na Slovensko. Koukli jsme na hrad a prcházeli městem, což je naprosto zhovadilá činnost, když je venku 36°C. Zpocení a ulepení jsme byli ovšem všichni stejně. Po lehce pozdním obědě jsme zamíříli zpět do Brna. Tam jsem již odmítl nabídku na to, abychom Frankovi společně ukázali Špilberk a místo toho jsem se na hodinu zašil do Fondue Cafe. Vybral jsem si poštu, dal si cigarety, mrknul na Facebook a napsal část tohoto příspěvku na blog (část vznikla cestou do Brna, část na zahrádce Fondue Cafe a část na zpáteční cestě do Brna). Pak došli kluci a my se s Frankem bavili tím, že jsme na zahrádce pozorovali cvrkot lidí na Masaryčcce a sdělovali jsme si, který z mnoha procházejících kluků a chlapů se nám líbí. Někdy jsme se i shodli. Pak už následovalo jen rozloučení s Tomáškem a cesta do Prahy. Přiznávám, že po prvních dvou dnech mám pocit, že mám vyhučenou díru do hlavy. Moje angličtina navíc na běžnou konverzaci s Američanem stačí, ale na celodenní tlachání to úplně není. Aktuálně se moc těším na pátek do práce. Tam mluví česky nebo nijak. :)