Sice vám v tom trochu asi udělám nepořádek, ale začnu večerním koncertem Richarda Müllera, poté se vrátím do neděle a nakonec zmíním pondělní dopoledne.

Takže Richard. Zpěvák, který nazpíval tolik hitů, zpěvák, který se vždy rád obklopoval kvalitními hudebníky, zpěvák, který čas od času bojuje se svými démony a zpěvák, který si zaslouží daleko, daleko lepší publikum než to, co předvedl dav v O2 Aréně včera večer. Hudebně asi nebylo co vytknout, s některými písněmi si Richard pohrál a lehce je upravil, jiné odzpíval stejně skvěle jako na deskách a hudebníky se obklopil naprosto fantastickými. Koncert byl "vyprodaný", což v tomto případě znamenalo, že minimálně pár stovek lidí na koncert zdarma, co dostali od operátora O2 nakonec nedošlo. Ty lidi mám ale daleko raději než ty, kteří na koncert došli, postavili se na plochu a strnule koukali. Atmosféru v takovém kotli by vytvořil jen mix lysohlávek, LSD a extáze rozprášený po celé ploše ve formě aerosolu. Proč doprdele chodí na koncerty lidi, kterým je líno se hýbat, zvednout ruce, zatleskat nebo si zazpívat? Protože měl koncert 20 minut přestávku, zašli jsme na WC, kde vzápětí po našem příchodu přestalo svítit světlo. Malý výpadek postihl i dolní bar, když jsme se vraceli. Díky této přestávce jsme se ale dostali blíž k pódiu a stejný nápad asi mělo víc skalních fanoušků. Publikum pod pódiem zkrátka po přestávce trochu ožilo. Richard Müller nehrál v Praze 4 roky a věřím, že by O2 Arénu vyprodal i za plnou cenu lístku. Takto se na mnoho zájemců nedostalo, protože všechny lístky si lidi rozebrali za 20 dní, což na začátku koncertu neopoměl v nudné a nikoliv nutné, nicméně docela krátké vsuvce s nakynutou Šárkou Kubelkovou zmínit zástupce sponzora O2. Škoda téhle stupidity s publikem, protože kdyby na koncert přišli skuteční fanoušci, bylo by to jinak. Odměnou za to by Richardovi bylo vřelé publikum. Slečna přede mnou křičela na lidi při vytleskávání přídavku, že si ho publikum nezaslouží. A měla pravdu… … a díky za skvělý koncert Richarda Müllera a jeho hudebníků.

Včera se taky ozval Marosh, že jsem na blogu nezmínil, jak mi svědomitě o víkendu dělal místo na moje věci. Ano, ano. Udělal mi spoustu místa, spoustu bordelu odklidil, uklidil, vyhodil. Během uklízení docházelo ke komickým situacím (z mého pohledu spíš situacím, které mi hlava nebere), kdy například ukázal na metr vysoký komínek z triček a zvesela prohodil, že z tohoto komínku na sobě neměl za poslední tři roky ani tričko. No, na charitu půjdou nakonec asi jen dva velké pytle oblečení. Některé kousky jsem pro své tělesné proporce zachránil. Jako například oranžové tričko, které mu kdysi daroval Tomáš a mě docela sedí. Místa udělal Marosh opravdu mnoho (vyhodil i několik kalhot, které nedopne). Děkuji.

Protože na pondělí měl Marosh v plánu běhání po úřadech a taky návštěvu pracovního úřadu, zůstala starost o teplo domova na mých bedrech. Prostudoval jsem přípravu dušené mrkve, vlastníma rukama jsem musel zpracovat krůtí maso (nesnáším krájet mrtvé maso, alespoň to nemusím, když to není v počítačové hře) a během přípravy jsem musel využít i multitaskingu, kdy se mi na jedné plotně dělalo maso na cibulce, na druhé brambory a na třetí dušená mrkev. Zvládl jsem to, ale už během přípravy brambor jsem přemýšlel, proč musel Marosh vyhodit všechny noviny a nenechat doma ani jedny, když zákonitě věděl že budu škrábat brambory a čistit mrkev, protože jsme oběd řešili už v neděli. Pustil jsem si k výrobě obědu zdravě agresivní Die Happy (jakože Marta Jandová umí a chvílemi to připomíná Guano Apes) a čistil jsem brambory na poslední stránky vytisknutého Mládí v hajzlu 4. Jak příznačná kniha, pomyslel jsem si a uvědomil si, že zatímco Marosh tráví volný čas čtením knih, já bych mohl začít trávit volno naopak psaním. Ostatně tak to dělám i s blogem. Když je vhodná chvíle a chuť, tak si zalezu do postele a na svém netbooku píšu příspěvky na blog. Možná, že až tu budu mít volný čas a nebudeme se pořád pusinkovat s Maroshem (až si občas polezeme na nervy), tak bych tu mohl začít psát nějakou knížku. Jen jako relax. "Nicméně na jaké téma?", uvažoval jsem, zatímco jsem nožem masakroval mrkev na tenká kolečka. Ta velká jsem neváhal poté ještě rozčtvrtit. Dal jsem vařit brambory, papíry s koncem příběhu Nicka Twispa skončily v koši a já se musel začít pekelně soustředit na to, abych správně sesynchronizoval přípravu krmě. Musím se hlavně naučit jednu základní věc a to je při vaření ochutnávat. Vařím podle toho jak co vypadá a už mi to bylo vyčteno. Takže co by mělo být námětem knížky? Homosexuální soužití? Nuda, těch rozdílů oproti heterosexuálnímu svazku není ani zdaleka tolik, co si někteří myslí. Tragikomedie o tom, jak se ve svých třiceti učím vařit i něco jiného, než vajíčka? To by mohlo být zabavné, ale aby se to prodávalo, musel bych v každé třetí kapitole někoho zabít, aby to nenudilo. Na to, abych psal jako Jackie Collins zase bydlím daleko od Hollywoodu. Uvidíme až budu vařit příště. Někde mezi zoufalstvím ze sebe a surovin na stole a hotovým obědem se jistě něco vynoří…