V pondělí jsme se rozloučili s Martinem, kterému to letělo ráno z Heathrow a vypravili se poprvé a naposled sami do Londýna. Nebyl to moc den na procházení se, protože docela pršelo. Prvně jsme zašli do Science muzea. Když jsme vešli dovnitř, zjistili jsme dvě věci. Jedna bylo jedno celé patro zavřené z důvodu údržby a jednak jsem tam už byl minule. Přesto jsme to alespoň proletěli a pak jsme chtěli nakoupit nějaké hadry, takže jsme měli vpodstatě dvě varianty. Tou první byla Oxford street, kde jsme byli v pátek a v minulosti oba a tou druhou možností byla návšteva největšího obchodního domu v Evropě – Westfieldu. Uznejte, že jako národ, který se vyžívá v tom platit řetězcům marže v co nejvyšší formě, jako národ, který vyžaduje nějaký ten supermarket na každé (bráno s nadsázkou) třetí ulici, jsme si nemohli nechat ujít takovou návštěvu. Dojeli jsme metrem po růžové lince k obchoďáku a našli si mexickou restauraci Wahaco, kde jsme si dali takové to menu, kde ochutnáte největší taháky. Chutnalo nám moc a zapili jsme to nejlepší tequilou, jakou jsem kdy měl – Don Juan (verze Anejo). Potom už se konečně dostalo na to nakupování. Nejdřív jsme nakoupili hadříky pro synovečka Páťu a pak jsme začali koukat po něčem pro nás. Naše lehké rozčarování z výběru místní módy se ale tvrdě prohlubovalo. Buď jsme staří nebo Angličané nemají vkus. Věřím tomu druhému, protože na ulici chodilo mnoho lidí v outfitech, ze kterých by módní guru celého světa zemřeli na šok. Po celodenním běhání jsem nakonec z Anglie odlétal s jedním novým tričkem z Brightonu (s motivem starých béčkových filmů z padesátých let) a dvěma kousky spodního prádla, které nebylo ani tak krásné, ale docela ušlo. Marosh, který je ještě vybíravější jak já (jednou by si i vybral, ale velikost S na něj byla velká) si ovšem z tohoto výletu neveze vůbec nic krom hudebního časopisu Q (a knížky co koupil na cestě zpět na terminálu v Lutonu!

V sedm jsme měli sraz se spolužačkou Maroshe – Martou, kde jsme si skvěle pokecali. Kecalo se o všem, o chlapech taky a pak mi ukázala některé fotky. Co se týká krajinek, tak musím říct, že osud je někdy nespravedlivý. Marta neví nic moc o cloně či času (a bezelstně mi to přiznala do očí!), fotí jen na větší kompakty, ale ukázala mi tolik povedených krajinek, že i kdybych chtěl do smrti nafotit alespoň pět podobných fotek, tak to asi do konce života nezvládnu. Zjistil jsem, že taky používá pro úpravu Zoner Photo Studio, nicméně stejně bych nevěřil, že lze kompaktem nafotit krajinu a pak to tak výrazně pohonit v editoru a neublížit té fotce. Ona sice ví, že neví jak to dělá, ale dělá opravdu moc pěkný fotky a chvílemi jsem opravdu nechápal a měl jsem chuť zahodit foťák! Totálně utahaní jsme její byt opouštěli až o půl druhé, takže se na druhý den vyspala asi dost málo (3 hodiny), ale budiž jí útěchou, že já vytuhnul už v autě při cestě zpět.

Úterý bylo dnem posledním. Zjistili jsme, že moje pršibunda má pokažený zip, takže jsme ji vyreklamovali (zcela bez problému podotýkám), něco málo nakoupili a zamířili jsme na poslední oběd se Zbyňkem, který musel neplánovaně do práce, takže jsme na letadlo nejeli vlakem, ale autem. V této restauraci byla obsluha dokonalá, jídlo chutné a dobré. Cestou na terminál jsme potkali jiný gay pár (docela pěkný). Letadlo mělo zdržení zhruba hodinu a samozřejmě, že jsme pak letěli stejným letadlem jako oni (z toho vyplývá, že nejen český holky jsou pěkný) :). Ještě jednu věc k letišti v Lutonu. Musím říct, že obsluha kontroly občas docela zbytečně buzerovala. Například arabsky vypadající maminka musela svléknout pásek i svému zhruba tříletému synkovi, zatímco moje a Maroshovo procházení rámem snad ani nikdo nekontroloval, protože se obsluha zrovna bavila mezi sebou. Jinak musím říct, že letadlo WizzAiru na trase Londýn – Praha bylo spíš prázdné než plné, například na 15ti sedadlech přede mnou seděli dohromady jen 4 lidi. Je vidět, že finanční krize stále straší.

Nakonec musím poděkovat Zbyňkovi za poskytnutí azylu a starání se o nás, Voříškovi za poskytnuté přespání a několik ručně ubalených cigaret, Liborkovi za jeho odzbrojující úsměvy a dobrou náladu, stejně jako Martinovi za skvělou společnost a Martě za pohostinost. Výlet do UK byl prostě skvělý a jediné, co nás může mrzet byla jeho krátká délka. Utratili jsme dokonce míň peněz, než jsme čekali. UK je prostě místo, kam se chci občas vracet…