V pátek nebyl Maroshek zrovna optimálně naladěn, ale protože se v poslední době moc nevyspal (bez prášků na spaní to má docela těžké) a nebylo mu nejlíp, dalo se to pochopit. Večer jsme se setkali s Jimem a Káčou v afgánské restauraci Kábul, kde jsme objednali pár jídel a uzobávali z jednotlivých talířů. Mluvilo se česko-anglicky a nějak si na to začínám zvykat, myslím, že jsem i z anglické konverzace nemalý kus odchytil :). Číšník z vedlejšího Tinglu-Tanglu se mnou při mojí cestě na WC lehce flirtoval, což mě samozřejmě potěšilo. Celkově vzato za jídlo pro 4 lidi i s pitím to vyšlo na zhruba 4 stovky na osobu, což považuji za velmi levné. Jídlo bylo velmi chutné a to všechny chody, určitě doporučuji. Poslouchali jsme nové album Whitney Houston (výjde tento týden) a nezní to vůbec špatně, byť bych ocenil více rychlých skladeb, ale singl "I didn’t no my own strenght" je hit, který je těžké dostat z hlavy.

V sobotu proběhl společný oběd s rodinou v Červené cibuli. Zde jsem zvolil bramborové noky, byly trochu moc mastné, ale jinak velmi dobré. Takové štěstí neměl Marosh, jež si dal steak s chřestem a místní kuchař použil chřest naložený do kyselého nálevu, jehož chuť vám spolehlivě zabila chuť na další tři čtyři sousta. Jedna z nejnechutnějších věcí, jakou jsem v poslední době ochutnal.Poté započal středně velký úklid, původně avizovaný jako malý. Umyl jsem co se dalo a co jsem vynechal, zbylo na neděli. Večer jsme zašli za Lenkou a Hankou na pokec. Domů jsme se dostali až kolem půlnoci a i když jsme byli oba unavení, zakončili jsme večer tak, jak by se měl zakončit, když jste dva mladí, zamilovaní lidé.

A stejně tak jako se končilo v sobotu, začalo se v neděli. Následovala snídaně, Maroshek nechal péct mussaku z Mark and Spencer a já jsem ještě řešil detaily typu několik let neumyté vstupní dveře do bytu (samozřejmě jsem si za to svého přítele pěkně vychutnával, ale faktem je, že ty moje dveře taky už několik desítek měsíců neviděly houbu a vodu). Taky jsem projížděl weby a kontaktoval známé, kteří se intenzivně věnují focení ohledně virtuálních tour. Našel jsem na to mimo několika složitých postupů i speciální fotoaparát, který to všechno dělá kompletně na jediný stisk tlačítka. Moc tomu nevěřím, ale možná bych to i koupil, kdyby o takové služby byl zájem. Pak jsme se otočili v Bauhausu (bylo nutné koupit prasklou zářivku v kuchyni) a večer se šlo na koncert Jany Kirschner do Lucerna music baru. Koncert byl vyprodaný a bohužel osazenstvo bylo minimálně z poloviny 45+, takže kdyby Jana Kirschner zpívala na severním pólu, dostala by vřelejší odezvu. Ale pěkně od začátku. Před koncertem vystoupil host Tomáš Klus, kterého jsem měl zafixovaného jako toho kluka co vyje s Anetou na Óčku. K tomu si Marosh poslechl jeho album a fakt se mu nelíbilo. Byl jsem tedy zhnusen už dopředu. U jeho třetí písničky mě napadlo, že tuto písničku hraje i zpívá podobně, jako Karel Kryl. Za další dvě písničky se vyznal ze svého obdivu ke Krylovi a pak už mě začal bavit. Přiznávám, že na můj vkus je to moc folk, ale Klus dokáže upoutat svojí bezprostředností i improvizací a konec konců, dokáže i být vtipný. Všichni se samozřejmě nejvíc těšili na Janu, která přišla záhy, moc jí to slušelo, byla stejně vtipná jako Tomáš, ale hlavně má naprosto skvělý hlas. V porovnání s Madonnou na stupnici od jedné do pěti (za předpokladu, že Madonna je za 4 – dostatečně) je Jana pevně usazená na "výborně". Její anglickou tvorbu moc nemusím, takže začátek byl z mého pohledu slabší, ale diváci to Janě moc neusnadňovali. Po každé písničce vzorně zatleskali, ale během produkce bych spočítal na prstech jedné ruky ty, kteří se pohupovali nebo tleskali a to dva z nich jsme byli my dva s Maroshkem. Jestli jsem někdy o publiku v Brně řekl, že to jsou studení čumáci, posouvám je na druhé místo za publikum v Praze. Kirschner ale začala více a více prokládat slovenskými písněmi, přidala i "Pokoj v duši", čímž docílila toho, abych i lehce zaslzel. Byl to nakonec velmi příjemný koncert, byť prostory Lucerna music baru jsou poněkud stísněné a zdejší obecenstvo poněkud mrtvolné.

P.S. Pokud máte rádi trance, pak se začněte zajímat o slovenského DJe Roberta Buriana, protože po poslechu jeho tranceové verze skladby "22 dní" (v originále Meky Žbirka) a "Ty , já a moj brat" (v originále Modus) jsem absolutně nechápal. Nikdy bych nevěřil, že lze tyto skladby předělat do tak skvelých verzí! Po poslechu 22 dní musím konstatovat, že ta skladba sama o sobě je tranceová hymna!