V neděli ráno jsme se nasnídali, odnesli tašky plné papíru ke kontejnerům na papír (Maroshek toho vyprodukuje jak malá rodina, protože má předplacené noviny, což v dnešní době považuji za zbytečné, ale je to jeho volba) a dali jsme si ranní kávičku. Potom jsme si dali oběd, sklenku vína, trošku se pomuchlovali a pak si pročítali internet, surfovali po facebooku, po idnes, až jsme se dostali i na hudební servery typu Rave.cz, kde jsme se jen usmívali nad komentáři lidí, kteří byli na posledním (pravděpodobně skutečně posledním) Summer of Love. Kdy konečně lidem dojde, že se doba změnila? Česká republika už logicky nemůže uživit tolik letních festivalů a festivaly už nebudou moci nabízet tak velké honoráře vystupujícím, protože dalších 5-10 let bude chodit méně lidí než v předchozích letech. Ono se prostě nedá pařit do 40ti let, nedá se pařit na techno s dvouletým dítětem na krku a faktem je, že se pár let po revoluci prostě nerodily v takovém počtu jako předtím. Promotéři tak poznávají, že i když nalejí do reklamy víc peněz, přírůstek diváků se nekoná. To jsou pánové hranice českého trhu, to je přirozený demografický vývoj a stárnutí populace. Věřím tomu, že příští rok se tak nesetkáme ani se Summer of Love a dost možná ani s Creamfields…

Odpoledne jsme se kouknuli na Bruna (přehlasované U si domyslete), což nebylo vyloženě špatné, ale bylo to víc křečovité a natahované než Borat. Smál jsem se, ale poslepované je to zle, takže jsem nakonec na ČSFD dal hodnocení jen 2/5 i když si dokážu představit, že kdyby to byl jen dokument rozstříhán na několik kusů bez slepovaného příběhu, dostal by i 4/5. Následovalo aktuální turné Madonny (prostě jsme si to museli zopakovat) a poté DVD Stopařův průvodce po galaxii. Ta knížka je o tolik lepší, ach jo.

V pondělí jsem ráno vyrazil směr Brno, jak to v pondělky často provádím. Dokouřil jsem svoje poslední 4 cigarety a jako tvrďák jsem si nekoupil krabičku, uvidíme, zda dnes vyměknu. V práci jsem dostal škytavku, na kterou nic nepomáhalo, škytal jsem 2 hodiny. Po práci jsem ji dostal opět. Upravil jsem fotky z víkendu (moc jich naštěstí nebylo), část jjsem hodil na Facebook, část do Fotobanky a se dvěma jsem to zkusil na serveru Fotolia. No a pak nastal večer a čas věnovat se doma trochu práci, což spočívalo v tom, že jsem projížděl nagrabované DVD co jsem svého času dělal pro Perpetuum, vystříhaval jsem textové upoutávky na akce a zbytek ukládal na disk. Aktuálně je hotových 4,5 hodiny animací, vystříhaných z 5ti DVD. V plánu je tak vytvořit několikahodinový playlist, aby se návštěvníci klubu nenudili. Určitě to bude příjemnější, než se koukat na hodinovou smyčku a bude to i více operativní co do obměny. Někdy po prázdninách to snad už bude fungovat, uvidíme. Dva levely Quake Areny, Futurama a šup do postýlky. Toť vše.

A nakonec výzva od neznámého autora (škoda, že člověk nemá chuť na ní cokoliv změnit, je docela pravdivá) z Facebooku. Já vím, vypadá to strašně dlouze, ale zkuste si to prosím přečíst a věnujte tomu aspoň 10 sekund tak, že se nad tím obsahem zamyslíte…:

Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni. Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou. Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší. Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho oficiální roční plat. Nepozastavujeme se nad tím, že milardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým ¨vlastníkem – akciemi na doručitele. Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil milardovou dotaci. Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži. Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli české. V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten další. Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.

Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost. Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor. Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme si mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým. Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic. Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme filozofií, že "jsou stejně "všichni stejní" případně "tihle budou ještě horší". Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu. Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich. Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou

chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé. Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i polečná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální "fanoušky" ochotné jim odpustit úplně cokoli. Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát. Kolikrát jsme už slyšeli, že není koho volit, mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten vyhozený? Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů? Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.

Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích. Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odpřeme jim tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch. Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: "A proč jste s tím tehdy něco neudělali? Připravujme si dnes odpověď pro naše děti. Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.

Ale možná na tom vlastně opravdu nezáleží, protože svět se mění a za 40-50 let už bude svět jiné místo: