Ne ne, nemám tu v úmyslu mluvit o Waldovi, který se nedávno též vypravil skrze řeku Styx do země zemřelých. Jen mě tohle smutné a vlhké počasí v posledních dnech tak nějak utlumuje. A skoro vždy když je člověk něčím utlumený a zkoumavě přešlapává na místě se ztěžklými nohami, to končí tím, že bilancuje. Není to tak dávno, co jsem nastoupil do tramvaje a z plakátu se na mě usmíval můj první kluk. To mě trochu vyděsilo, takže jsem zkoumavě hleděl na plakát, zkoumal detailně jeho tvář (je to už asi sedm let) a nakonec jsem usoudil, že onen muž na obrázku je někdo jiný. Proč to tu píšu? Ani nevím, asi vám jen chci navodit jakýsi podivný pocit, který v poslední době mám. Přiznejme si upřímně, že tento blog chátrá. Nemám moc co psát a když ano, tak se k tomu málokdy donutím. Stejně tak se zvolnil můj život. Jsem konečně po delší době šťastný, snad bych mohl říct, že jsem v kuse šťastný několik měsíců a je to uklidňující pocit.

V poslední době se mi pár věcí změnilo v mém zaběhaném životě. Dost známých najednou bydlí v Praze a já trochu osaměl. K tomu jsem se začal cítit trochu starý na noční kalby po klubech. Začínám vypadat trochu zanedbaně, většinou se holím jen když jedu za Maroshem. Už nemám potřebu vypadat slušně nebo se o to alespoň pokoušet. Docela seriózně uvažuju o tom, že dočasné přerušení mé "kariéry" VJe kvůli stěhování do Prahy bude trvalého charakteru. A v posledních letech trochu zanedbávanou "fotokariéru" mám najednou chuť trochu oživit. Nikdy z mojí osoby nebude znalostmi nadupaný IT specialista. Mám možná mezi silnějšími stránkami osobnosti pečlivost a jistou podivnou potřebu řádu (mnou tvořené tabulky často hrají barvami a přetékají informacemi), nicméně mi už chybí takový ta zdravá zvídavost. Jsem na prahy třicítky a když se podívám za sebe, mám pocit, že jsem toho moc nedokázal. Každý den bloudím po pracovních serverech a z každé pracovní nabídky, na kterou mohu odpovědět mám radost. Nepřeju si nic jiného než vypadnout ze svojí současné práce, dát krátké a tiché sbohem Brnu a čelit starostem v Praze. Před půl rokem to vypadalo o dost snadněji, než dnes. Nicméně motivaci v podobě mého přítele hned tak neztratím…

Člověk se mění velmi pomalu. Hodiny, týdny ani měsíce zpravidla tuto pozvolnou změnu neodhalí. Ale když se zamyslíte nad tím, jací jste byli před deseti lety a jací jste nyní… …budete mít ze sebe radost? Musím říct, že alespoň co se týká partnerského života, to nebyla zrovna cesta, kterou bych si chtěl zopakovat. Ale to co mě nezabilo mě posílilo. Možná ze sebe nemám nadšenou a šílenou radost, ale usmívám se. Možná, že dnes neuvidíte ani jeden sluneční paprsek, možná že až budu zítra na stadionu v Edenu, bude neustále pršet. Před lety by mi to vadilo, dnes vím, že si to užiju i tak. Za půl roku mi bude třicet a mám pocit, že to něco divokého ve mně se začíná smiřovat samo se sebou. Stačí zavřít oči, hluboce se nadechnout, usmát se a vykročit do nového dne. Krásné ráno moji známí i neznámí…

P.S. To že stárnu dokazuje i moje včerejší zablokování internetového bankovnictví :).

P.S.2: Zpráva z jobs.cz – průměrný plat (IT správa) dle nabídek od firem poklesl o 4% na 30 108 Kč/měsíc.