odjížděli jsme ve čtyřech ve čtvrteční večer, vraceli jsme se tři…

Tak tento prodloužený víkend stál opravdu za to. Sice čtvrtek ráno nevypadal moc nadějně, protože se mi neudělalo nejlíp, ale sotva jsem vyzvracel ranní náhražku kávy z automatu firmy Petrov a nenechal žaludek podráždit tím, co prodávají jako nahrážku oběda v Eurestu, mohl jsem vyrazit na zarezervovaný spoj Student Agency. K mému překvapení jsem i v době kolem 15.00 zůstal na dvojsedadle sám. Nasnídal jsem se až blízko u Prahy kolem půl šesté večer. V šest jsem dorazil do Prahy, o pár minut později k Maroshkovi, dobalili jsme si věci a protože kluci se kterými jsme jeli nabrali menší zpoždění, koukali jsme na hokejové utkání. Něco po deváté jsme naložili věci do auta a jelo se směr Slovinsko. Cesta ubíhala poklidně, občas jsme zastavili kvůli WC nebo cigaretce. Řídil Jarda, Marosh a finální zbytek dojel zase Jarda. Jarda s Michalem delší část cesty spali vzadu v autě (jeli jsme mimochodem absolutně úžasným sedmimístným Fordem Galaxy) a já se pokoušel dávat Maroshovi psychický support, což ale neznamenalo, že bych si na hodinu a půl nemohl zchrupnout. Do kempu Lijak jsme dorazili kolem sedmé hodiny ráno, kluci (Jarda a Michal) nám postavili jejich stan a my jsme se Maroshem prospali 3 hodiny, než nás ze stanu nekompromisně vyhnalo sluníčko a to konkrétně tím způsobem, že nám ohřálo většinu vzduchu uvnitř nad mez vhodnou pro jakýkoliv život.

Kluci měli svůj program docela jasný, nebo si to alespoň mysleli. Do Slovinska si zajeli hlavně zalétat na křídlech, což jsou vpodstatě padáky, které využívají stoupajícího tepla ze země a skal. My jsme měli pro změnu s Maroshem naplánovaný výlet někam k moři do Itálie. A tak jsme se prali s místní mapou z autokempu, kde chyběly nejen celé vesnice (klidně i tři po sobě) ale i čísla silnic. V kombinaci s GPS, která se nezdráhala často tvrdit naprostý opak reality (koukajíce se na ceduli s nápisem města a šipkou vpravo, jsem koukal na navigaci, která trvala na opačném směru). No a právě když jsme se jakž takž dokázali vymotat z Nové Gorici na správnou silnici, nám zavolal Michal. Zcela klidným hlasem nám oznámil, že s padákem sletěl, že záchrance nadiktoval GPS souřadnice a že až bude vědět, tak nám napíše víc kam ho odvezou. A tak jsme samozřejmě otočili auto, počkali na Jardu na louce na doskoku a když jsme zjistili, že Michal leží v Šempeteru, vydali jsme se za ním. Zrovna jej vezli na sál, takže jsme s ním pár slov prohodili na chodbě a začali jsme zařizovat věci kolem něj. Nejprve jsme se vydali na policii do Ajščedoviny. Padák nám odmítli vydat dřív, než ho uvidí letecký inspektor, ale mohli jsme policii poskytnout Michalovy doklady a papíry ke křídlu. Pan policista byl velmi milý a dal nám k dispozici všechny informace které měl. Vypadalo to, že si Michal udělal výlet vzduchem minimálně 20 km od místa startu.

Kluci kontaktovali pojišťovnu, nahlásili nehodu a potom jsme nakoupili a znovu se na chvíli zastavili v nemocnici zrovna ve chvíli, kdy se Čajda probral z operace. Vypadal relativně spokojeně a na tomto místě musím říct, že bych daleko raději stonal ve slovinské nemocnici než v české. Navštívit pacienta po osmé večer nebyl problém. V ČR by vás vyfuckovali pravděpodobně už ve vrátnici. Následovalo hledání pizzerie Grad, kterou nám Čajda chtěl ukázat. Nakonec se zadařilo a našli jsme. Pizza výborná, nicméně obsluha byla docela pekelná. Třikrát se na nás někdo přišel podívat, než někdo z nás zašel dovnitř a zeptal se, zda je ještě možné dostat pivo a pizzu. Odpověď zněla ano. Po nějaké době se u nás náhodou někdo zastavil. Když se zeptal jakou si dáme pizzu, bylo o jeho spropitném rozhodnuto. Samozřejmě jsme si nejdřív vyžádali menu. Protože se pátek takto vyvrbil, nakonec jsme já a Marosh spali v autě a stan si ochotně vzal Jarda. Nevěděli jsme jak moc to je vážné s Čajdou, ale vypadalo to, že je v dobrých rukách…