utahanej jako kotě, který se omylem zatoulalo do Disneylandu, vyfluslej jako baterka ve vibrátoru Dolly Buster a mrtvej jako sebevražedný atentátník v pásmu Gazy…

Je podzim a já zjišťuju, že čím jsem starší, tím méně ho mám rád. Ještě před pár lety to bylo moje nejoblíbenější roční období, končilo léto, člověk se nemusel dívat na ta dokonalá těla ve městě a na plážích, mohl mít upřímnou radost z toho, že většina letních lásek lidí okolo skončila a večery mohl v klidu trávit jen sám se sebou v přítmí počítače. Ano, já navenek společenský tvor, jež většinu svého času tráví mimo svůj domov někde mezi lidma jsem ve skutečnosti samotář. Ale kdo mně zná, ten ví…

Včera jsem se od rána cítíl lehce mrtvě a s ubíhajícími hodinama se to jen prohlubovalo. Věděl jsem, že je to logický důsledek mého spánkového deficitu, málokomu nevadí, že spí jeden den jen 3,5 a druhý den 5 hodin. Věděl jsem, že mi možná začíná nějaká podzimní nemoc, lehké škrábání v krku. A věděl jsem, že bych si neměl nic plánovat, dojít domů, pustit si nějaký film a usnout. A tak se taky stalo. Na České jsem si dal pizzu, pak jsem strávil nějakou dobu na chatu a nakonec si pustil film Hlubina, který byl průměrným hororem. Spát jsem šel tentokrát brzo. Spal jsem asi 7 hodin a dneska bych to rád zopakoval.

Kupodivu jsem ale stejně měl dnes v tramvaji pocit, že se cítím jako zombie daleko víc než kdy jindy. Z postele jsem skočil skoro rovnou do tramvaje, takže se za chvíli dostavil pocit žízně a já si své suché rty močil slinama z jazyka. Pobolívalo mně za krkem tak jak jsem si zvykl, že mi to v posledních dnech občas dělá. Nechtělo se mi vyjimečně spát, jen jsem se cítil neživě…