kompost.cz je místo inspirující, je to však též místo s velmi nebezpečnými nápady, aneb jak si nás v Londýně spletli s teroristy…

Londýn je jedno z nejvíce kosmopolitních měst na světě. Toho faktu jsem si všimnul ještě když jsem projížděl okrajem Londýna v autobuse. Na jedné ulici jsem viděl Inda, Japonku, černocha i bělocha a prostě na to místo patřili. Londýn má přes 7 milionů lidí a užít si Londýn znamená zůstat tam na několik dní. Londýn je taky místo, které polovina Britů nepovažuje za anglické. Alespoň ti na venkově. Je to něco jiného, nemají ho rádi. Já ho považuju za místo, do kterého nejde se nezamilovat a nenechat tam kus svého srdce.

Měl jsem štěstí i v tom, že AdaMM ani Martin nejsou typičtí turisté a některé památky jsme prostě minuli, na druhou stranu jsme poznali i jiná místa, jako třeba obchod s upíří módou, s vojenskými košilemi za 5 liber nebo místo nazvané Cyberdog, kde měli moře oblečení s tématikou cyber, včetně mnoha druhů triček s displeji. Byla to místa, kde bylo turistů málo a kde postávali černoši a tiše utrušovali směrem k nám hlášky jako: „Pot?“ nebo „Skunk?“ Podívali jsme se i k místu, kde vznikla poslední společná deska Beatles a kde vznikl i její přebal a nakonec jsme na popsané zdi u Abby road nechali i náš vzkaz.

V Londýně jsme byli ubytováni u Jamese, což byl perfektní týpek z New Yorku. Jeho byt jsme sdíleli s dalším Čechem a jedním Rusem. Večer se obvykle pilo pivo z plechovek a dokonce jsme dělali pravé kuřecí BBQ na malé terase bytu. Na to, že to byl i Jamesův první pokus, to dopadlo fantasticky. Ve čtvrtek jsme koupili jízdenky do ČR, ale protože na sobotu už byl autobus vyprodaný, dostali jsme jen nedělní. To nebyl nijak velký problém. Jedna zvláštnost Londýna je, že jsem tam nikdy nezažil úplnou tmu. Nejvýraznější je tato věc v době, kdy je oblačno, protože velké množství světla z Londýna se odráží od mraků a ty jsou zabarvené do růžova.

Říká se, že metro v Londýně je peklo. Myslím, že chápu proč. Klima, které vládne uvnitř, mu je velmi podobné. Potíte se po chvíli i když na sobě máte jen košili s krátkým rukávem, metro vypadá ve srovnání s pražským hůře a některé linky se rozdvojují. Na druhou stranu je pokrytí velmi slušné.

Poslední den před odjezdem jsme opět udělali několik dalších kilometrů pěšky po městě. Protože jsem chtěl dovézt nějakou lehce úchylnou fotku (ne že by jich nebylo dost), přiměl jsem kluky k tomu, abych je vyfotil u Scotland Yardu s cedulí „Rozum a chtíč“. Pak jsme pokračovali dál, načež jsme začali hledat něco v internetové budce. Asi za 5 minut od focení k nám dorazily tři policejní auta. Z nich vyskákali skokem policisté a mířili evidentně k nám. Nejdřív jsem myslel, že je zakázáno být ve dvou v inet budce, až po chvíli jsem pochopil. Pánové se zajímali o foťák a taky o ceduli (díkybohu na ní byl z druhé strany nápis „Please Pooley Bridge“, který jsme dřív používali k stopování). Uhráli jsme to na to, že jsme tam pracovali a jako vtip jsme se chtěli vyfotit jako stopaři u Scotland Yardu. Policisté si zapsali naše pasy, ověřili si naši totožnost vysílačkou na ústředí a opět nás propustili…