uvědomuju si to poměrně často…

Někdy mám pocit, že znám víc vysokoškoláků, než většina vysokoškoláků. A občas poznám další. Většinou to je v klubech typu Alterna, A2, Topaz a spol, tedy v klubech, které náleží k nějaké koleji. Je to věc čistě logická. Ale zase předbíhám, časová kontinuita je věcí, která se pro tento typ zápisu hodí lépe. Ráno jsem se vzbudil (nečekaně) a protože se mi nechtělo z postele, zase jsem usnul. Když jsem se vzbudil podruhé, již stěží šlo mluvit o ránu, neb údaj na monitoru byl neúprosný. Bylo po druhé hodině odpoledne. „Ok, tak to už asi k rodičům nedojedeš, debile…“, řekl jsem si v duchu a asi hodinu pobýval ve stavu, kdy jsem zkoušel přinutit své tělo a mysl spolupracovat. Ranní starty systému mi jdou čímdál hůř. Naštěstí ICQ ve stavu on-line přitahuje kamarády.

Návrh na zhulení se ve městě se zdál vcelku přiměřený situaci – bylo nedělní odpoledne, venku ještě podzim neukazoval svoji moc a já stále cítil ten pocit. Pocit, že je sice možné, že jsem zpátky v Brně, že tu opět chodím do práce, že by mělo být všechno jako dřív, ale možná to není pravda. Pocit, který do mého života dal nějaké slepé možnosti, pocit možnosti volby tam, kde žádné volby nejsou. Nejde o možnost volby, jde jen o to zdání, že tu ta možnost je. Pokud to tak je, je vše v pořádku. A tak jsem vyrazil se zhulit do města. Abych ale nepřišel nepřipravený, trošku jsem se podusil už doma.

Na sraz na České jsem dorazil včas (po dlouhé době). Měli jsme s Bennym hlad, tak jsme zkusili vietnamský podnik. „Párek není. Kužečí taky není.“, odmítavě kroutil hlavou sympatický prodavač a asi čekal, že si vybereme něco jiného, když nám nabídl hranolky a nudle. Vyšli jsme ven a dorazili do KFC, já si dal zase Twistera, Benny Longera. Chtěl jsem obejít náměstí, takže jsem se ještě zastavil v McDonaldovi a dali jsme si cheeseburger venku. Tím naše „Tour de Fast Food“ skončila a já se mohl v klidu věnovat nákupu burčáku. Nebyl špatný, byl můj letošní první a bylo na něm vidět, že ještě pracuje. Pak jsme počkali na třetího huliče a vytvořili tím svatou Trojici.

V parku u Šelepky si hrály děti. Po hřišti běhal kluk se sádrou na ruce, vedle na lavičkách se střídali ztroskotanci jako my a na cigaretu tam došel i podivný mladík, který si nesl v igelitové tašce 4 litry mléka. Byla tam zima. Došli jsme do Alterny, ale chystal se tam nějaký koncert, počkali jsme 15 minut, než se otevřela A2 a dole si dali pivo. Fotbálek tam mají pokažený. Později v Topazu bylo plno, U Kyršnerů fotbálek nebyl a v 7 a půl taky ne. Zato tam mají éterickou sympatickou (možná lehce anorektickou) servírku. A jeden z návštěvníků či štamgastů tam měl svého německého ovčáka. Miluju je. Pes byl chytrý, uměl poslouchat a uměl loudit (s touhle rasou se klidně podělím o svoje poslední jídlo).

Domů jsem dorazil zkraje dnešního dne. Zjišťuji, že je jedno, zda s někým vyrazím v devět, v sedm nebo v pět hodin. Stejně se domů dostanu až nočními rozjezdy. Nejde o možnost volby, jde jen o to zdání, že tu ta možnost je…

P.S. „Odpoledne se snad dozvíte, jak rychlá je policie v UK a proč není rozumné fotit se s cedulí „Rozum a chtíč“ u budovy Scotland Yardu…“