vždycky jsem tušil, že se to jednoho dne stane…

Pokud jsem si celou dobu pobytu myslel, že nebude horšího dne, než byl ten druhý, kdy jsem se zaučoval na myče nádobí (za zhruba stejný plat jaký v ČR beru za správu datových sítí), mýlil jsem se. Stačilo tak málo. Omylem se dostat do prokletého místa zvaného Kendal. Dostanete se tam poměrně snadno, přehlédnete, že na koleji 4 jsou v Carslile v +/- stejnou dobu dva vlaky a dílo je dokonáno. Vlak vás vezme na jih do onoho prokletého místa a pak když s deseti librami vystoupíte z vlaku (a naštěstí jste jeli načerno, protože tolik peněz u sebe ani nemáte) zkusíte štestí stopem. Během těch několika hodin, které jste nuceni v tomto Satanem prolezlém místě strávit mění počasí svoji tvář v pětiminutových intervalech. Než vyndáte pláštěnku, přestane pršet, sotva ji svlečete, začne poprchávat, aby se nakonec deštík změnil v průtrž mračen. Během víc jak hodiny stopování nikdo nezastaví a nakonec jste nuceni se opět vrátit na nádraží, které je kus od města. Cestou do Penrithu naštěstí jedete opět načerno a zpátky do Pooley Bridge už nechytnete žádný stop, je pozdě, slunce zapadlo a jen lehce rozeznáváte značení na silnici a lesknoucí se vozovku. To celé nachodíte v botech, které se hodí maximálně jako vhodná obuv do společnosti. A protože plán byl vrátit se ne po deváté večer, ale před třetí, skončíte nakonec v kuchyni a uklidíte veškerý binec, který jste měli uklízet od šesti. A pak se večer balíte, protože ráno mizíte. SEXY DAY!

Jenže ráno se rozloučíte a pak už stojíte na přivaděči k dálnici a stopujete na sever do Glasgow, přestože odjíždíte z Londýna, který je na jihu. Nakonec stopnete člověka, který vás odveze 30 mil na jih, aby jste mohli pokračovat ve stopování na sever, protože pak pojedete na jih. Zní to nelogicky, ale je to poměrně sranda. Prostě jsme měli lístky z Glasgow do Londýna za libru pro tři lidi a byla by hloupost té možnosti nevyužít. Pravda, když jsme se nakonec dostali na nádraží v Glasgow, zjistili jsme, že možná existuje místo, kde je ještě nevhodnější v daný čas hledat ubytování, ale asi se nenachází na Zemi. V Glasgov totiž hrála domácí Celtica s Barcelonou, takže v okolí dvaceti kilometrů byly všechny hostely obsazené. Mohli jsme risknout noc na letišti, ale raději jsme odložili batohy do úschovny a rozhodli se pokořit noční Glasgow. Mno, pokořit. Podlehl snadno, protože pokud říkám o Brnu, že v něm neexistuje noční život, tak se Glasgow dostává do záporných hodnot osy. Žádný ze dvou nebo tří podniků, které měli být nonstop nebyl otevřený, nakonec jsme na fotbal zašli do nějaké skotské hospůdky, kde se točil Budweiser a měli tam i Krušovice. Zkusili jsme fantastickou specialitu „Skotský koláč“ a zbytek noci přežívali po podnicích, které většinou právě zavírali.