není to opis kanibalského receptu, ale takový report z přípravy přímého přenosu mojí zatím největší zakázky…

Tak je to za mnou. Dvacátá miss české republiky je za mnou a je to velmi cenná zkušenost. A to myslím zcela vážně. Nějak jsem totiž netušil, na co jsem angažován a na druhou stranu ten kdo mně angažoval zcela netušil o čem je vjing. Projekce na LED stěny na scéně Miss ČR 2008 vlastně VJe nepotřebovaly. Stačilo tři týdny před akcí nechat nějakého grafika udělat pár abstraktních animací. Ale pěkně od začátku…

Projektování Miss ČR je předpokládám jako velký hudební festival, ve chvíli, kdy se skončí jeden ročník, začíná příprava toho dalšího. Proto je trošku zvláštní, že někdo objedná na scénu 50 metrů čtverečních LED panelů a 5 dní před akcí zjistí, že se do nich musí taky něco promítat. Celé to pak spadne na hlavu architektovi scény. Další dva dny trvá najít magora se sebevražednými sklony a chutí na adrenalinové akce. A tak ačkoliv jsem to ve středu večer odmítl a to s ohledem na minimální čas na přípravu, ráno ve čtvrtek se dozvídám, že LED bez projekce budou velký průšvih. Nakonec tedy přijímám solidně zaplacenou práci, kterou údajně odmítlo 15 lidí (včetně mně).

Naštěstí mám ve čtvrtek ranní, dostávám dovolenou na pátek a po obědě mířím domů. Ve 4 mám schůzku s panem architektem. Probereme během hodiny na Boby nějaký nástřel, jsem představen panu režisérovi Adamcovi a dostávám informaci, že zkouška je v pátek od desíti, ale bude stačit dojít na jedenáct. Doma pak vypaluju DVD pro párty Tranzistor. K tomu se probírám desítkami gigabajtů archívů a dostávám kontakt na člověka z Phase, který mi nahraje na FTP asi 450 MB MOVů. V mailech mám pár log od sponzorů v mizerné kvalitě, solidní logo soutěže a ze dvou obrázků jsem schopný si slepit motiv dvou X a siluety miss. Pak odcházím do Perpeta na dvě hodiny fotit, protože jsem to slíbil. Vracím se domů v jednu, kontroluji stáhnuté soubory z Phase a nechávám renderovat DVD pro Perpetuum přes noc. Z žádné dodané animace nejsem nadšen, nic takového pro míchání nepoužívám, ale lepší jak drátem do oka. Ve dvě jdu spát.

Ráno dodělávám z log animace, projetí jednoho obrázku dávám kolem minuty, jede to příšerně pomalu. Trochu s rozpaky mířím na první zkoušku. Mířím do přenosového vozu, protože tak byla původní domluva s režisérém. Nakonec ale končím uprostřed haly Boby, u kluků od kamer na kolejích a ovládání LEDek, s výborným výhledem na scénu. Propojujeme počítače, plazmy na boku i LED stěny a i když se už zkouší, my stále nejedeme. Režisér občas na někoho zařve, ale po chvíli zjišťuji, že kdyby to nedělal, tak přímý přenos nebude ani za týden. Nakonec se musí jet pro nový ovládací počítač, takže LED panely ožívají kolem druhé možná třetí hodiny. Jede se zkouška volných disciplín a já improvizuju a házím na scénu co mně napadne. Jede se znova a dostávám od režiséra zásadní otázku: "Zítra na přenosu tam bude to stejné, co teď? Přesně to stejné?" Zhruba 27 hodin před přenosem zjišťuji sladký fakt, že tohle bude stejná práce pro VJe jako pro DJe míchat desky v divadle – myslím, že chtít po DJovi namíchat dvakrát stejný set je dost těžko proveditelný požadavek. Nicméně beru papír a díky mému systematickému pojmenovávání decků v počítači si začínám dělat poznámky: "10 – 1W,3D – Tile (měnit)" a podobně. Do večera mám dvě A4 pokryté takovými poznámkami mezi rukou nakreslenými linkami. Jsem rád, že jsem se vybavil už ve čtvrtek barevnými zvýrazňovači. V pátek se ještě změnilo pořadí uvítání cizí miss. Musel jsem si to sám zaznamenat, měl jsem k dispozici jen jeden bodový scénář s časovými údaji. Večer došel mistr od světel, kterému bylo dost líto, že nesedím s ním. Musel za mnou chudák běhat. Řekl mi, které volné displíny jsou špatně zvolené barevně (ke světlům) a které dynamikou. V té chvíli mi došlo, že LED panely jsou brané jen jako druh světel. A byla to vlastně pravda, na nějakou koncepci jsem se vykašlal už dávno předtím. Došlo mi, že pokud nemám u přenosu umřít, musím si to všechno připravit dopředu jako track, prostě jen to pustit, rychle prolnout z klasického oranžového pozadí a na konci hudby zase zpět do oranžova, pustit další track. Prostě si ten přímý přenos "předtočit". Pak se předtáčely všechny tři písničky. Jednak kvůli tomu, aby část přenosu byla už natočená, částečně proto, že v lidmi zaplněném Boby se blbě manipuluje se kamerovým jeřábem v první řadě. Skončili jsme v deset večer bez nějakých výraznějších přestávek delších jak hodinu.

Ráno jsem sobotu trochu zaspal, doladili jsme s osvětlovačem sporné volné disciplíny, dohodli se na statické bílé scéně pro černobílou přehlídku Josefa Klíra a já si po první zkoušce skoro všechny volné disciplíny vyrenderoval. Mimochodem i když nemám moc Mistra Gotta rád, generálku si na playback střihnul, zatímco Lucka došla a jen si to odstála, to mně trochu zklamala. Po generálce jsem zvládnul dodělat zbytek. Na konci generálky si pan režisér Adamec všimnul nechutného moiré na panelu za Honzem Čenským. Chtěl ho nějak oživit. Hodil jsem za Čenského nejostřejší červenou a o moc to lepší nebylo. Nic víc jsem dělat nemohl. Modrá či zelená složka na panelu být nemohla kvůli pleťovce. Zbývala jediná – červená. Vypadala nudně, protože na moderátora i panel pražil reflektor, který zvýraznil šedý plast. Původně měl být panel 6 metrů vzadu, kde by byl správně rozostřený a pozadí za Čenským by tak vypadalo o 1000% lépe. Ale to jsem už byl rezignovaný. Měli jsme pauzu do začátku přenosu a do Boby už doházeli lidé. V pátek jsem stíhal i jíst. Pár minut před přenos jsem ovšem už cítil fakt, že přichází strašná tréma a adrenalin. Začali jsme a všechno šlo skvěle. O problémech přenosu jsem nevěděl. Pak mi probleskla jedna vrstva videa do módní přehlídky, ale bylo to jen na dvacet procent a tak si možná nikdo této věci nevšiml. Druhá , naštěstí poslední bota (za kterou ale nemůžu), byl výpadek panelů během volné disciplíny první finalistky. Pak už to šlo jako po másle. Předtáčené písničky se stříhaly se záběry do zaplněného publika, finále a konec.

Byla to nezaplatitelná zkušenost. Viděl jsem přímo jako na dlani, jak se dělá Miss. Jak vzniká pořad, jak se točí monstrózní show, kde všechno skřípe. Jak je nemožné odvést kvalitní práci, když se někde nešíří informace a všechno se mění a flikuje. Mohla to být dobrá show. Možná kdybych neviděl poprvé ve čtvrtek scénu a rozmístnění panelů, možná kdybychom mohli dopředu přemýšlet s panem architektem, kdybychom se radili s osvětlovačem, kdyby byl čas vyrobit návrh na grafiku a ne improvizovat 48 hodin před vysíláním. Přesto jsem byl po přenosu spokojený. Odvedl jsem sice mizernou práci, ale bylo to maximum, co jsem mohl odvést a jsem přesvědčený, že někteří z těch 15ti odmítajících tušili moc dobře proč to odmítají. A když nakonec přenosu sestoupil onen starší pán – mistr světel a přišel se slovy: "Nečekal jsem to, ale děkuji." Byl tento okamžik pro mně to nejkrásnější na celém přenosu. Netušil jsem co po mně budou chtít, ale nakonec jsme se domluvili. Pro jistotu si těď namíchám nějaké ultra pomalé animace. Třeba se ještě někdy z TV ozvou a já budu chtít odvézt lepší práci než minule. Byly to solidní dva dny plné práce, zkušeností a vydělek odpovídal víc než půlce hrubého měsíčního platu…