to jsem dělal a pak mně napadlo, že je to skvělý název spotu…

Den byl fajn. Focení, hledání svých možností při zachycování reality. Hledání možností foťáku. Hledání schopností sebe sama. Radost z povedeného záběru. Únik z toho světa do světa zmrazených obrázků. Hobby. A pak? Spláchl jsem ze sebe špínu. Ale jen tu na povrchu. Dodělal jsem job. Předal jsem CD a nechal se hodit do města. Měl jsem chuť na 2 dcl Veltlína. Výsledek?

Café Alfe změnilo pracovní dobu. Soboty do 20.00, neděle zavřeno. Ooops. Vracel jsem se zpátky městem domů. Pomalu, nebylo kam spěchat. Kabinet můz. Uvnitř nikdo, jen barman a tóny klavíru z WinAmpu. Dal jsem si Ryzlink. Pozoroval jsem cigaretu, marně hledal její těžiště, aby držela v popelníku a vnímal jsem sám sebe v opuštěné kavárně, kde jsem byl jediným hostem. Pocit opuštění nabyl hrozivých rozměrů. Všechno v kavárně řvalo a křičelo, že můj život nemá cíl. Opuštěnost přikryla moje křídla. Všimnul jsem si, že na baru mají skleněnou dózu. Nápis na ní oznamoval cenu 2 Kč za krówku. Krówka je polská specialita. Něco jako mléčný karamel.  Nedal jsem si ho. Tramvaj číslo 5 mi ujela na Moraváku před nosem. Má v sobotu večer interval 10 minut. Dost času dojít na další zastávku.

Náměstí 28. října a bar „Těsněvedle“. Proč ne? Další podnik, kde je jen obsluha a já. Svět umřel? Nebo Brno? Počítám poslední peníze. Pivo. Hraje album Elektrikmann. Lubrikační gel. Sex? Ne, to už si nepamatuju. A proč, k tomu mi postačí ruka. Bohužel se do ní neumím zamilovat. Matně mi bleskne hlavou věta z nějaké písničky: „Mám v sobě tolik lásky“. Ehm. Další kofeinová kapsle jako antidepresivum? Nikoliv. Jdu domů. Pustím si Portishead a album Toybox. Otevřu blog, napíšu tenhle zápisek, udělám galerii na fotos.cz (z odpoledního BMX), možná se zastavím na Xku (co tam proboha dělám?) a pustím si film. A dál? Bezvědomí, probudím se až zítra a to je tak daleko…