a nejen kvůli tlejícímu pomeranči v druhém pokoji a mléku v ledničce, které se učí první slova…

V práci jsem byl asi o hodinu déle, nicméně ne kvůli pracovní činnosti. Pach z plesnivějícího pomeranče se už dostal až před vchodové dveře mého bytu. Nejvyšší čas tedy tento pokus ukončit, nafotit, zabalit do igelitu a nechat nejbližší hygienickou stanici zlikvidovat. Pro případ sebeobrany mi stále v lednici zůstává mléko z 16. března tohoto roku. Pro případné brblaly uvádím, že je uzamřeno v plastové láhvi a ponechávám ho tam jen ze zvědavosti, ne z lenosti jej vyhodit. Navíc předpokládám, že v okamžiku kdy bude slavit své první narozeniny, z něj bude zbraň hromadného ničení a za nemalý peníz jej odkoupí Al-kaida a použije v USA.

Jinak je tento den o ničem cestou z/do práce jsem si četl Crichtona a jsem asi tak v půlce. Je to velmi dobrá kniha, jen doufám že v ní už konečně k něčemu dojde. Taky se z Anglie ozval AdaMM, prý se už mají skvěle. Podezřívám ho z toho, že to řekl jen kvůli tomu, abych to sem napsal, ale třeba se fakt mají skvěle…

Jinak jsem doma a nudím se. Opravdu. Nemám náladu nic dělat, venku je potemnělo, aspoň že už není takové vedro a já se regulérně nudím. To tu nebylo už dlouho. Ráno mně trochu uzemnil blog Sweetest. V prvé milisekundě jsem si řekl:“A to je kurva co?“ V dalších několika dalších milisekundách jsem se to snažil pochopit a asi ve dvacáté jsem to pochopil. Vzpomněl jsem si na Christiana. Flashbackově jsem se vrátil do doby, kdy nikdo neudělal ani náznakem to, co by můj kamarád měl, ačkoliv to každý okolo věděl. Stejně bych tenkrát nikoho neposlechl… Nicméně mně to celé dojalo. Opravdu, měl jsem hřejivý pocit, že alespoň jeden člověk na světě se namáhá předstírat, že mu na mně záleží. A toho si moc cením.