adrenalin – jeho vyplavování je slastné jako náruč někoho milého, už zase si budu v tramvajích číst…

Příjde mi, jak kdyby mi někdo poškodil zapalování. Ráno se mi startuje jen obtížně, plyn je přiškrcenej a ani hlas motoru nezní nijak optimisticky, jen si tak bublá, aby se neřeklo. Introvert mi včera půjčil dvě knížky od Michaela Crichtona, což je sice mainstreamový autor, ale nikdy jsem se u jeho knížky nenudil a mám jeho styl psaní rád. Navíc má jako autor značně široký rozsah (dinosauři, doktoři, sexuchtivé šéfky, opice, vraždící mikroorganizmy, mimozemské objekty a jiné). Jako první jsem si ke čtení vybral menší knížku z roku 1972 Člověk na konci a doufám, že autor byl při jejím psaní alespoň v poloviční formě, jako když psal datem vzniku poměrně blízký Kmen Andromeda…

Taky mi volala Hanka. Prý jestli nechci na vodu. Příští týden hodlá sjíždět s turisty Sázavu. Nikdy jsem na vodě nebyl. Takže je to děsivé i lákavé zároveň. Budu o tom uvažovat. Ale asi bych měl nejprve zjistit, co všechno se ode mně očekává. Kdybych se nakonec přece jen rozhodnul, tak snad neutopím foťák. Je to pro mě dilema. Nejsem zrovna člověk vhodný do přírody, ale ta možnost zažít adrenalinový týden je tak lákavá, že mně příjemně mrazí po celém těle…