dnes byl den, kdy se u mně dveře netrhly…

Tak jsem došel z města domů, napsal zápis, svlékl se do spodního prádla a začal lehce uklízet svinčík. „Crrrrrrrr. Crrrrrrrr.“, oblíkl jsem se a otevřel dveře. Nikdo. Vykouknu na balkón a majitel domu mizí směrem k obchodu. „Ok, však mu nájem donesu pozděj…“, říkám si a znovu se vysvlíkám. Beru do ruky houbičku: „Buch. Buch.“. „Kurva“, procedím jemně mezi zuby a vypínám CD od Tatabojs – Biorytmy. S rozepnutou košilí otvírám. Předávám nájem. Hurá…

O několik desítek minut později…

„Buch. Buch.“, ozve se dunění dveří do rytmu Fear Factory, tentokrát již z MP3. Naházím na sebe kalhoty, zapínám je jen na knoflík, zip neriskuju, protože další sadu by moje dveře nemusely snést. „Buch. Buch.“ „Hmmm, vydržely.“, mumlám si pro sebe a jdu otevřít neodbytné návštěvě. Vidím stařenku, která platí za místního psychopata. Po nocích řve v bytě na neexistující lidi, že jsou kurvy a pokud ta jednou nezapálí barák, tak nikdo. S ní je stejně subtilní žena středních let. Blondýnka s pokorným výrazem, který používám při jednání na úřadech. „Dobrý den, to je paní X.Y. a oni ji ukradli peněženku i s klíčema. Tak jí měnili zámek. Já jsem to zaplatila, ale nemáte náhodou náhradní klíč od spodních dveří?“ Žuchnutí kamene který mi spadnul ze srdce, bylo slyšet až v Řečkovicích. „Jasně, nějaký tu mít určitě budu. Hned jsem zpátky.“, říkám a za 10 sekund jsem zpět i s klíčema, které mi vrátili mojí ex a lidi co tu občas přespávali. Nakonec jsem našel 3 funkční. Jeden z nich (barevný a odlehčený) jsem stařence daroval… „Vracet mi ho nemusíte, mám ještě další.“, usmívám se a stávám se největším filantropem pod sluncem. Sotva za mnou zapadl zámek dveří, svlíkám se a přemistňuju věci v koupelně.

„Buch. Buch.“ a filantrop je v čudu. Šroubovák, nůž i nůžky jsou na stole, v případě nouze stačí si jen na chvilku odskočit do pokoje. „Takže ten klíč si můžu nechat?“ zeptala se bezelstně stařenka a zvědavě pozorovala jak mi ze zubů začíná tryskat slabý pramínek vody. „Ehm, ano.“, hledám úsměv. „Vy máte nahlas puštěnou muziku, tak jste neslyšel, že?“, usmívá se. „NE, já vás slyšel, jenom uklízím, tak jsem se musel oblíct.“, odpovídám tak chladně, jak mi to počasí jenom umožňuje. „A nechcete ho zaplatit?“, chce si baba povídat. „Ne, to není nutný, mám jich dost.“ „Víte a ta ludra dole mi vykradla byt!“, mluví o matce majitele baráku. „Ehm. Do toho já se míchat nebudu, já se o nikoho tady nestarám.“ (což je svatá pravda, kvůli tomu obvykle člověk skončí ve městě – špiclující sousedi, spolužáci, prodavačky, pošťačky… prostě to nesnáším), říkám a hledám úniku z rozhovoru. Paní ještě jednou poděkuje, znova odpovím že není zač, zavírám a konečně se mohu vysvlíct…

Jinak dnes mi skončila dovolená, jsem v práci a nebojím se, že nebude co dělat. Po noci, kdy se celou noc snažíte usnout, aby se pár minut poté co se vám to povede, ozval budík.