slovo, které se pomalu vytrácí ze slovníku. já se ho ale vzdát nemíním…

Začala to ona nejmenovaná blogerka… Říkejme jí třeba (B-1)llora. Je to člověk, kterého jsem viděl tuším jedinkrát na Brblogu a to ještě z rychlíku co projížděl zrovna tou knajpou. Přesto je pro mě osobou důvěryhodnou. Ale co to je důvěra? Je tato vlastnost objektu typu „člověk“ důležitá?

Rád si hraju na drsňáka a ten si s výrazy jako jsou „důvěra“ nebo „cit“ moc netyká. Problém je, že to je jen maska. Ostatně stejně jako u většiny chlapů. I chlap jako hora se dokáže rozplakat, pokud mu cynismus a prachy nenahlodali mozek příliš. Nechci tu být nijak konkrétní. Proto tu nebudu psát, kdo má moji plnou důvěru, kdo je pro mne důvěryhodný středně a kdo prostě důvěryhodný není. Jde mi jen o samotnou podstatu důvěry. Kolika svým kamarádům vlastně doopravdy důvěřujete? Důvěra se rodí velmi zvolna a pomalu. A je stejně křehká jako láska, ale její síla je v její nenápadnosti a skrytosti. Je to intimní pocit.

Největší důvěru by člověk měl mít v sebe. Když ji má ale jen v sebe, je to smutný člověk se smutným životem. Vědomě se vyhýbám lidem, k nimž důvěru nemám. Jsou věci, které důvěru posilují a věci, které důvěru snižují. Do první skupiny patří smích, pravda a instinkt. Do druhé lži, tvrdé drogy, slabá vůle a instinkt. Tento pocit je na stejné úrovni jako přátelství, které bude vždy viset nad kamarádstvím.

Málokdy se mi stává, že mám pocit toho, že slova neumí vyjádřit přesně moje myšlenky, pocity a drobné detaily a nuance, které do popisu chci nenásilně vpašovat. Dnes ten pocit mám. Heslo raději mlčet než mluvit nesmysly není mým krédém. Obvykle činím opak. Ale jeden jeho vyznavač tu chybí… Doufám že se na dovolené bavíš skvěle Introverte!