zaručeně nové zprávy o mrtvole, klonech a dočasném svitu mojí poskvrněné mysli…

Smrt byla vždycky pro lidi jako med pro včely. Jak jinak si vysvětlit, že iDnes.cz nechá jako hlavní zprávu většiny dne sebevraždu Karla Svobody a ještě je během dopoledne schopná 2x článek upravit, aby mohla k článku dopsat: "doplněno"? Opravdu bude chtít za týden ČR vidět na fotografiích pohřeb Karla Svobody a velkou zavřenou rakev na první stránce? Člověk až skoro lituje, že Karla Svobodu nenapadlo si tu sebevraždu natočit. Média by po tom určitě skočila, ostatně když na internetu skončila i smrt Saddáma Husajna, proč lidem odpírat pohled na to, jak skončil známý autor?

Dokonalý trik, jsem očekával s napětím. A pak jsem pořád nemohl najít čas na něj zajít i se Soptíkem. V neděli večer jsem si tedy rezervoval lístek sám do kina. A pak jsem si řekl: "Ne.", vzpomněl jsem si na reklamu, že stahování filmů je krádež. A tak jsem si ten film stáhnul. V zásadě jsem tím žádný zákon ČR neporušil, protože jsem se na něj díval sám. A pálit si ho na nějaké cd nebudu. Tenhle film, jsem chtěl vidět, od té chvíle co jsem spatřil trailer. Mám moc rád Balea a Caina. Problém filmu není v hercích. Velký problém filmu je v tom, že se obávám toho, že bych ho mohl pochopit. Opravdu se děsím toho, že jsem ten zběsilý konec pochopil a věci se mají tak, jak naznačují klobouky v lese. A to je opravdu velký problém. Nemám rád filmy, které si celou dobu hrají na logiku, nutí vás přemýšlet a nakonec z nich vyleze, že někdo žije 200 let, umí opravdu létat nebo pomocí bájných transformátorů vyrábí své klony. To bych žral v komediích pana Macourka, které byly vtipné, ne v tomto filmu. Bez posledních pěti minut to mohl být film na 80%, nicméně za ten šílený konec nemohu dát víc jak 40%, protože mám pocit, že se mi scénarista za zády směje, jaký jsem idiot, že jsem tomu věnoval víc jak dvě hodiny svého času.

Život je o zklamáních. A taky nadějích, plánech a snech. Na Cybertronicu by mělo být k dispozici víc jak 20 m2 LED stěn. Hurá. Vykašlal jsem se včera na posilovnu a šel do Hobita. Zahráli jsme si fotbálek, lehce se spálili a já se odešel dívat domů na ten hloupý film. To je všechno. Ráno zase do práce, odpoledne z ní, večer se pobavit nebo to předstírat a zase. Práce. Zábava. Práce. Zábava. Práce. Ubíjející. Bez důvodu otevřít doma odpoledne dveře od bytu. Je jedno, zda se vrátit domů v pět odpoledne nebo o půlnoci. Všimne si někdo, když se dneska v noci oběsím na kroucené dvojlince na háku od lustru? To je samozřejmě jen řečnická otázka. Vím, že občas je líp a občas je hůř. Znám to, jenom jsem byl poslední rok šťastný a zapomněl jsem jaké to je bezdůvodně se utápět v depresích, které nemají svůj logický původ. A svým způsobem věřím, že si pamatuju na to, jaké to je být šťastný. A když si to připomenu, tak mi bude líp. Někdy to funguje, někdy ne. Já stále věřím jako malé dítě, že radost je nakažlivá. Radost i dobrá nálada. Ten problém, že je těžké mně tím nakazit je ale ve mně…