tak jsem poprvé letěl letadlem…

V letadle typu Antonov 2, což je dvojplošník, jsme vzlétli nad prostějovské letiště. A pak stačil jen krok do prázdného prostoru někde 1200 metrů nad zemí. První tři sekundy si nepamatuju. Úplně jsem zapomněl počítat do tří a jen jsem myslel na to, že kdyby selhal ten ruksak na zádech, tak nemám žádnou šanci z toho vyklouznout. Tentokrát tu nebyl ten falešný pocit, že můžu svůj život ovlivnit. Tam nahoře to byly tři sekundy důvěry v to, že můj život závisí na kusu hadry. Po uplynutí téhle doby to trochu cuklo a já se vrátil k tomu co jsem měl dělat. Zkontroloval jsem nafouknutí padáku a ani nebylo potřeba pumpovat třikrát. Rozmotal jsem závity (prý jsem jich tam měl aspoň deset) a pomalu jsem klesal dolů. Moc jsem nezkoumal vlastnosti padáku a teď toho trochu lituju, dole jsem bez brždění neustál a spadl na zem. Nic se neděje, až budu v červnu skákat znovu, tak si řízení padáku užiju víc…

Poté se zvedl vítr a vše mimo tandemů bylo pozastaveno. Jeli jsme s Egim, Ťapinou, Marťasem a posmutnělým Tomášem (nebyl s námi v letadle a pak bylo skákání přerušeno, tak neskákal) do Brna. Tady jsem okusil slasti a strasti miniaturgolfu. Nutno podotknout, že i Marťas s vysokým zrakovým postižením byl lepší jak já. 18 jamek za 62 je docela dost slabé.

Pak jsem šel do města, potkal jsem Turba, AdaMMa, Codyho a tak se zahulilo. A pak znova a znova. Byl to teror. Pak se jedlo a zase hulilo. Jsem rád, že už jsem doma. Každopádně seskok vám doporučuju !!